Nevím, zda je to jen můj pocit, ale ruská scéna (no, i další státy bývalého Sovětského svazu se činí)
se v posledních letech rozrůstá nejen kvantitativně, ale hlavně i kvalitativně. Jedním z důkazů
budiž i Septory, se kterými jsem se seznámil teprve nedávno. Na své pažbě mnoho zářezů nemají,
oficiální vznik 2005, EP "Rotting Humanity" (2006), příspěvek na tribute Deicide o rok později a
první a zatím jediné full cd "World War Chaos" z roku 2008 vydané sympatickou firmičkou Coyote
Records. Takže relativně nováčci, ale při pozornějším prozkoumání zjišťuji, že ať už bývalí či
současní členové jsou úzce spojeni s cháskou Bestial Deform, a tož to su klidný...
Oč se jedná? O nic nového pod sluncem, ještě úvodním intrem Septory nenaznačují, co se vyvalí z
beden, ale jak to příjde, už to nechci zastavit. Poslední dobou je hojně používaný termín old school
ve spojitosti s všemožnými odnožemi metalu, ale tady se ani nic jiného asi použít nedá. Nejde o
oblíbené "swedish retro", ani o x-krát obšlehnuté brutal klepačky ala zámoří, takhle se řezal death
v Evropě na přelomu osmé a deváté dekády minulého století, např. při skladbě "Swamp" jsem si prostě
musel vzpomenout na Massacru, těch kapel při poslechu alba vytane na mysli víc a pokaždé jiná, takže
jak z těchto řádků vyplývá, Septory určitě nepřinesou do hudební terminologie novou škatulku ani nové
postupy, nýbrž naopak vše je seštelováno podle osvědčených starých tradic a pořádků, leč poskládané
skvěle. Nekompromisní (a to i textově) muzika se hrne převážně ve středně rychlém valivém tempu,
které se prolíná se svižnějšími, rychlejšími a ještě rychlejšími pasážemi (jak předesláno, sypačky
se nekonají), nechybí rytmické záseky, sólo či občasná vyhrávka. Materiál je kompozičně pestrý a
vyzrálý, dostatečně brutální, záznam je navíc ozdoben výbornou produkcí a více než slušným zvukem,
vše krásně čitelné a nakopávajíci. Od tvrdě riffujících, energických a hutně řezavých kytar přes
přesné bicí až po lahůdkovou basu, která je mírně povytažená, abyste si mohli vychutnat její důraz,
hloubku a přitom nerušila. Mou nejoblíbenější skladbou je čtvrtá "The Last Days Of Human Nation",
za kterou by se ve svém repertoáru nemusela stydět ani žádná známější a uznávanější veličina žánru.
Při sympatické hrací délce necelé půlhodiny se ani nenadějete a je konec, po kterém automaticky
přehráváte disk znova.
Nejsem si jist, zda bylo úmyslem kapely natočit album vyvolávající retro nálady a evokace dob
minulých, ať tak či onak, u mě se trefili do černého a po snad už konečném ustálení sestavy přeji
vše nej do času budoucích. 23.12.2010 (prepil [8/10])
