Přátelé, nacházím se ve stavu extáze. Kdo nebo spíše co mi jej přivodilo? Povedlo se to albu, které na
svět vykouklo před několika měsíci, albu takové kvality, na kterou nechala skupina své fanoušky čekat
dlouhé roky, albu plnému "Smrtonosného magnetismu". Ano, jak správně někteří z vás hádají, v mých uších
duní syrové tóny desky Death Magnetic od thrash metalové legendy mezi legendami, sanfranciské party
Metallica.
Při prvních posleších chaoticky působící novinka Metallicy se po nekonečném přehrávání projevila jako
srozumitelná harmonická deska s ohromným množstvím kudrlinek a jak se zdá i s neschopností člověka omrzet.
Pánové riffují jako o život, syrové výkřiky kytar i Jamese Hetfielda střídají sóla a mezihry Kirka Hammetta
i tam, kde byste je nejméně čekali, nápadité a hravé bicí party Larse Ulricha si notují s báječnou basovou
kytarou Roberta Trujilla, bohužel ztlumenou kamsi do pozadí. Metallica předvádí, že na scéně, kterou na
konci minulého století pomáhala utvářet, si drží stále výsadní postavení. Američtí pardálové před vydáním
své novinky rozhlašovali po světě, že se opět vracejí ke kořenům. Ihned se ve mně probudil strach, aby
pánové nezačali vykrádat sami sebe a s vidinou snadného zisku a nedělali na stará kolena nějaké kotrmelce.
Naštěstí to byl jen planý poplach. Přestože se Death Magnetic nemůže rovnat zlaté éře okolo desek "Master
Of Puppets" a "...And Justice For All" svým obsahem, dalece ji předčila soundem. Aby také ne, když se na
produkci desky významně zasloužil přední světový producent Rick Rubin.
Tradičně tvrdý úvodní song, jestli tak ještě lze nazvat sedmi minutovou kompozici nekompromisního thrashe,
"That Was Just Yor Life" odstartuje tlukot srdce a asi minutová předehra, dále už jen hutný syrový nářez.
Ten pokračuje s jednou z nejlepších skladeb na albu "The End Of The Line" a graduje v "Broken, Beat &
Scarred". Baladický začátek "The Day That Never Comes" slibuje chvilku oddechu, avšak zdání klame, klidné
pasáže má brzy přehlušit řízný metal. Metallica sází v rámci každé písně jednu polohu za druhou, jak je
jejím zvykem, někdy se však zdá, že se vyplňuje známe pořekadlo "kombinovali, až překombinovali", bohužel.
Zlatým hřebem alba je třetí přírůstek rodiny "The Unforgiven". Své starší sourozence sice nijak nepřevyšuje,
avšak v rámci Death Magnetic mohu "The Unforgiven III" korunovat na absolutního krále. Teprve tady slyším
tu starou Metallicu se vším všudy, navíc okořeněnou vkusnými smyčci. Doposud šlo jen o moderní variace na
historické téma s nádechem proklínané minulé řadovky "St.Anger", ovšem s hrubě odříznutými hroty její
agrese a dobarvené sóly. Sluchové ústrojí fanouška jistě potěší i instrumentální nirvána "Suicide & Redemption",
melodiemi ani nápady Metallica rozhodně nešetřila, o to více mě mrzí basa topící se ve změti ktarových
rifů a hravých bubnů a činelů.
Celková délka 74 minut, je to dnes ještě vůbec možné? Metallica dokazuje, že ano. Marně byste na
"Magnetikovi" hledali skladbu se stopáží pod pět minut. Průměrná délka jedné skladby je sedm a půl
minuty, to jen díky skutečnosti, že jsou převážně osmi minutové fláky proloženy i o něco kratšími kousky.
Pánové nám dokazují, že fráze "tři minuty stačí" rozhodně nepatří do jejich slovníku. Kdo by si myslel, že
při takové délce se musí kapela nutně opakovat, je na omylu. Za pět let mezi propadákem "St.Anger" a
novinkou "Death Magnetic" nashromáždili mistři kvalitní rozmanitý materiál, kompozice plné sólíček a
melodií, báječné texty, jednoduše materiál s přitažlivostí magnetu.
Zatím jen chválím, ale musím přiznat, že Death Magnetic má i pár velkých slabin. Tou největší je absence
výrazného hitu, který by desce dodal výjimečnosti. Takhle bude na "Magnetismus smrti" v budoucnu
pohlíženo jako na nevýrazný článek dlouhé historie jedné legendy.
Ten, kdo od Metallicy očekával proklamovaný návrat ke kořenům v pravém slova smyslu, nové "Master Of Puppets",
"Nothing Else Matters" nebo "Unforgiven", toho Death Magnetic pravděpodobně zklamal. Naopak ten, kdo už
od "staříků" nečekal nic zásadního a jejich silná slova bral na lehkou váhu, tak jako já, je mile
překvapen výsledkem. Ač se mnou mnozí nebudou souhlasit, myslím si, že Metallica se za Death Magnetic
nemusí v žádném případě stydět, naopak, mohou být chlapi hrdí na tenhle moderně znějící nadupaný skvost. 19.12.2009 (Rocker-Tialk [7/10])
