Když jsem se z newsletteru firmy Angelmilk Records dověděl, že se blíží vydání druhé desky Alias,
byl jsem na jedné straně dost zvědavý, na straně druhé jsem hned začal přemýšlet, jak pojmout
recenzi desky, která vychází takovou dobu po debutu a de facto i takovou dobu po svém vzniku.
Alias se po úspěchu své první desky (tu jsem sice svého času slyšel, ale je to už tak dávno,
že si z ní nepamatuji nic) prý v roce 1992 uzavřeli ve studiu a nahráli nový materiál, který
se mezi fanoušky dostává až teď (přesněji 20. března 2009). Takže jsem se rozhodl dát na papír
své postřehy až po poslechu všech skladeb - a zde je výsledek: jakmile deska dohrála, v podvědomí
jsem si sám pro sebe celý kotouč rozdělil na tři části - klasické kousky žánru, skladby poněkud
vybočující a vyložené hity.
Hned úvodní „Woman Enough“ zní jako by ji hráli Van Halen nebo jakákoliv kapela podobného
ražení, druhá „XTCOI“ je víc rockovější a i o dost zdařilejší. S „How Much Longer Is Forever“
přichází jakési zklidnění a jedná se o jasný důkaz toho, že všechny skladatelské postupy v tomto
žánru jsou si podobné a nic světoborného se nevymyslí (a to platí jak pro dobu vzniku, tak i
pro současnost). „Give Me A Reason To Stay“ s akustickou kytarou podloženou smyčci - taková
„baladička pohodička“. „Wild Wild One“ je pak běžná rocková věc.
Pak přichází na řadu „Pleasure And Pain“, která alespoň trochu vybočuje svým neotřelým
zpracováním a výborným refrénem. První vrchol alba - takhle Alias psali hity. „The Warden“
- že by country? Slide kytara tu je, ale tím veškerá podobnost končí. Podobný postup jsem
slyšel u Bon Jovi, ale přesto se tato skladba liší a přátelé posluchači - je to víc než dobré.
A proč? Protože to opět vyjíždí ze zaběhaných kolejí. I „Bare Necessity“ se nese v poněkud
odlišném pojetí a nejlepší je refrén.
Dalším mým vrcholem je napůl baladická „All I Want Is You“ s výborným refrénem. Ovšem
pak je tu „Call Of The Wild“ a hned na začátku dechové nástroje. Nejprve „zděšení“, ale
na druhou stranu vhodně a nenásilně doplňují kytary, tak proč ne. V celé skladbě je těch dechů
na můj vkus až moc a nebýt rockových kytar, řekl bych, že to hraje nějaký taneční big band.
„Diamonds“ - to jsou kontrasty - předtím dechy a rockové rify, teď akustická kytara a balada
jak vyšitá. Špatná není, ale spíše ta nevyčnívající klasika. Naproti tomu „Play Me A Song“ má
na úvod dobré bicí a působí jako taková „rozjuchávačka“ - dost dobré na rozjezd nálady na nějakém
večírku. Škoda, že je tak krátká. S „We Want It All“ se mi zdá, že Alias trochu přitvrzují a
náramně jim to svědčí. Sice tady opět už všechno bylo, ale vždyť je to jen zábava, tak se
bavme. A já se bavím čím dál tím víc. Z posledních skladeb („Perfect World“, „Into The Fire“,
„Who Do You Think You Are“ a „Call Me“) bych vyzdvihl tu s nejdelším názvem, kterou řadím do
své Top3. Na závěr („Call Me“) se Alias sice neřídili heslem „to nejlepší na konec“, ale je
to zakončení více než důstojné. Navíc by se mělo jednat o bonus pro Evropu. Děkujeme.
PS: Desku jsem si po napsání recenze poslechl ještě dvakrát a pokaždé jsem zjistil, že se mi
líbí víc a víc. Takže se toho nebojte a poslouchejte a poslouchejte a… 21.3.2009 (apab [8/10])
