Po úvodním riffu v Minus Exitus, jsem se trochu lekl, že se chce kapela svézt na vlně Children Of Bodom. Naštěstí tomu tak není, alespoň ne pořád. Nic proti COB, ale je to někdy docela nuda pořád psát, že tohle je podobné COB.
Hned úvodní skladba vlastně naznačuje, jak asi bude vypadat celé album. Jedná se především o kombinaci svižného melodického Death metalu a pomalejších či středně tempých pasáží s čistým nezkresleným vokálem. Místy se ale objeví i čistě Thrash metalové vložky, jako například v Black September. No není divu, když na druhou kytaru hraje Jörn Schubert, odkojený thrashovými Holy Moses. V trojce Outside the Inside je ke slyšení španělka, trochu evokující rytmus flamenca. Navíc je zde velice chytlavý refrén, který určitě potěší příznivce melodického metalu. The Dying Art of Recreation a Now Way Home jsou poněkud melancholičtější, řekl bych až Doom metalové skladby. Začátek Exit Wouds je pro změnu jako vystřižený z učebnice Arch Enemy, což se promítá do celé skladby. Seven je především dobře šlapající thrashovka. Cold se nese opět ve stejném duchu jako většina skladeb na tomto albu. Trošku změny přinese instrumentální vložka, s neustále sólující kytarou. Jako oddychovka je to v pořádku, ale umístil bych ji za nějakou svižnější skladbu. V The Echoes Disciple se opět neděje nic překvapujícího, takže se vrhnu rovnou na poslední skladbu, nebo lépe řečeno „souskladbí“. V první je to pořád ta samá klasika pokračující zbytečným minutovým tichem a zakončená coverem October od U2. Takový závěr jsem tedy příliš nepochopil, ale budiž.
Že je toto album po zvukové i muzikantské stránce více než dobré album, se samozřejmě kapele upřít nedá. Na druhou stranu je docela škoda,, že kapela svou počáteční invenci nedokázala využít i ve druhé polovině alba. Snad se pro příště vyvarují stále se opakujících motivů, aby se z nich nestala jen jedna z dalších průměrných kapel. 15.11.2008 (666XHE [7/10])
