Finská melodic deathová smečka Norther se už protlouká metalovým světem nějakých dvanáct smrtelných let. Hudebně se stále pohybovali především v ledových severských deathových vodách, k čemuž přispěl i vokální projev Petri Lindroose. Ten hraje docela dominantní roli i na právě vycházejícím albu, jednoduše pojmenovaném „N“. Co se ale hudebního dění na tomto kotouči týká, upustila kapela poněkud od deathového běsnění a vrhla se na dnes již tradiční kombinaci melodického Death metalu s prvky atmosfericko/doomové melancholie. Tuto náladu totiž navozují vhodně použité klávesy a klasický čistý hlas druhého kytaristy Kristiana Ranta.
Jednička My Antichrist je jakoby dozvuk předchozího alba Till Death Unites Us, čili se nejedná o nic jiného, než tradiční Death metal ze severu, ale docela zajímavé mi přišly některé riffy, jako vypůjčené z dílny Zakka Wyldea. Od Frozen Angel se už ale začínají dít zajímavější věci. Klávesy na začátku skladby sice dávají jistou možnost ke srovnání s kapelou Children of Bodom, což se ovšem změní v téměř Gothic metalové pasáži, kde právě vynikne hlas druhého kytaristy. Další skladba Down, je spíše ve středním tempu, kde ale skvěle vyzní hutnost kytar. Nevím jestli od poslední desky ještě více podladili kytary, ale zde to vyzní velice dobře. To Hell začíná krásně řezaným riffem jako od Accept na desce Resstless And Wild. Zde se oba zpívající kytaristé vzájemně docela dobře doplňují. Hlas Kristiana Ranta je zde více než podobný Burtonu C. Bellovi v jeho klidnějších polohách. Saviour je takovou Doomovou záležitostí jako starší tvorba Paradise Lost, ovšem v novém, slušivém kabátku. Po klidnějším úvodu v Black Gold přijde docela In Flamesovská pasáž, která se vlastně nese celou skladbou. We Rock je taková, řekl bych standardní skladba a nic zvláštního se v ní ani neděje, tak jako v následující Always & Never, takže to trošičku začíná zavánět nudou. Tenhle pocit u mě převládá bohužel i v Tell Me Why. V následující If You Go se už konečně něco děje. Úvodní xylofónová předehra a akustické kytary vypadají zajímavě. Téměř celá skladba, odehraná v pomalejším tempu, je odezpívaná Kristianem Rantem, takže bych ji klidně dal nálepku Death metalová balada. Heuréka, jak by zvolal Archimédes, konečně zase něco ve svižnějším tempu a navíc s hodně dobrým kytarovým sólem, které je nejlepší na celé desce. Dvanáctka Forever And Ever to celé tak nějak uzavírá opět v poklidnějším rytmu.
Ti co si pořídili limitovanou edici tohoto alba, dostali navíc ještě tři další bonusové skladby. Docela nechápu, proč kapela neumístila například skladbu C.U.S. na běžné CD. Jedná se totiž o velice zdařilý song, né-li o vůbec nejlepší z toho co jsem měl možnost slyšet. Skvělé deathové pasáže se zde střídají s doslova až folk metalovými.
Celkově mi toto album přijde trochu nevyvážené, protože první polovina alba je více než dobrá, což docela kontrastuje s druhou půlkou. Zřejmě kapela trošku zaváhala při sestavování pořadí jednotlivých skladeb a jak jsem se již výše zmiňoval, byla jen škoda, že C.U.S. se neobjevilo ve standardním playlistu. Příště by to možná chtělo trošičku lépe zkoordinovat. 14.11.2008 (666XHE [7/10])
