Američtí Sanctity loni vydali svůj debut Road The Bloodshed u Roadrunner records, což se projevilo především na výborném zvuku tohoto alba. Celkově se album nese v duchu jejich slavnějších kolegů a krajanů Testament, ale jen náznakově a ne ve všech skladbách. Nejvíce to jde cítit zřejmě v úvodní Beneath the Machine, kde je především výrazové pojetí zpěvu nejvíce podobné Chucku Billymu. Závěr skladby obstarává zajímavý Fear Factorovský riff. Ve druhé skladbě již kapela naznačuje, jakým směrem se zřejmě bude ubírat. Kombinace thrash metalu s mnoha vlivy různých žánrů a velice kreativní vokál, jímž se zpěvák prezentuje hned v úvodu, kde předvádí téměř grungeovou polohu, aby ji v refrénu vystřídal za nu metalovou. V úvodu titulní Road to Bloodshed jsem si na chvíli vzpomněl na starší tvorbu Agent Steel. Byl to sice krátký ale zajímavý moment. Refrén je hodně melodický a té melodičnosti začíná na albu stále přibývat, což je dost na škodu v následující Laws Of Reason, protože tahle skladba má ten správný thrashový náboj ve stylu Slayer a Grip Inc. Melodický refrén tomu ale tu šťávu trochu ubírá. Pokud ortodoxní thrasheři vydrželi poslech až sem, teď určitě berou nohy na ramena a mizí kdesi v nenávratnu. Billy Seals pro ně bude zřejmě trvdý oříšek. Úvodní housle vystřídá téměř pop-rocková pasáž, pak to sice trošku přitvrdí, ale zase se to vrátí zpět, jako nepříjemný Federerův "return". Skladba Zeppo jistě potěší fanoušky Heavy metalu 80. let. V Beloved Killer už zase všechno běží podle zavedených thrashových pravidel což pokračuje i v následující The Shape of Things. V deváté Flatline kapela zavítala do Evropy, aby se něco málo příučila od power metalových mistrů Rage a musím říct, že byli pozornými žáky. The Rift Between zase trochu nabádá thrashery k útěku svými rockově nasládlými sekvencemi. Po kytarovém úvodu v Seconds jsem se trochu vyděsil i já. Téměř industriálně houseová vsuvka přišla opravdu nečekaně. Naštěstí to byl jen pársekundový moment. Zbytek skladby už hezky odsýpá. Je zde i výborné kytarové sólo, kterých je na albu celkem dostatek. Závěrečná Once Again je zajímavá především z vokálního pohledu. Střídají se zde různé polohy. Dokonce jedna je více než podobná mistru vysokých tónu Kingu Diamondovi.
Shrnuto a podtrženo, jedná se o docela kontroverzní dílo. Pro ortodoxní thrashery je příliš melodické, pro melodiky zase příliš thrashové. Fandové si k ní ale určitě cestu najdou, už jen kvůli muzikantské zručnosti a výbornému vokálnímu projevu, což jsou zřejmě největší devízy Sanctity. 14.11.2008 (666XHE [8/10])
