Je až neuvěřitelné, jak některé kapely dokáží strhnout neuvěřitelné množství fanoušků. Odstartují nějakou tu vlnu zájmu. Trendovou vlnu, která stejně tak, jak se zvedla, tak i odezní. A tento druh populárnosti jednotlivých žánrů, či dokonce pouze jednotlivých kapel se nevyhýbá ani žánrům extrémním. Lyle Durand, maník žijící ve městě Quesnel v kanadské Britské Kolumbii, se nikdy netajil svou náklonností k brutal death grindové bestii Mortician. A podle názvu jedné z jejich skladeb dokonce pojmenoval svou kapelu CANNIBAL FEAST. A stejně jako Wil Rahmer a Roger J Benjard, jejichž sestavu svého času doplňoval i jejich přítel John Mc Antee z Incantation, se Lyle Durand netajil ani vášní k béčkovým splatter gore hororům, čiže další podobnosti s Mortician nejsou čistě náhodné. V CANNIBAL FEAST prostě vznikla další brutální hydra, v jejíž erbu skví se torza zombie a kanibalů s vavřínovými věnci posvěcených střev. Tento erb byl poprvé vystaven na světlo nechutnosti zhruba v polovině roku 2011 a stejně tak jako Mortician, kteří sice používali při živých vystoupeních živého bubeníka, ale na většině studiových nahrávek figuroval bubeník automatický, se Lyle rozhodl pro tuto velmi schůdnou eventualitu. Ono je totiž kolikrát snažší si to podělat podle svýho, než se s někým o tom podělání přít. Navíc, když se ani není s kým přít, neboť sehnat na extrémní scéně spřízněnou duši není zrovna nejjednodušší, ještě k tomu navíc, když se o to někdo ani extra nesnaží. Přeci jenom technické možnosti pokročily a one man bandy již dávno nejsou nějakou zvláštností a to zejména na grindové D.I.Y. scéně, které se cítí být Lyle Durand součástí, což se na jeho vydaných nahrávkách svým způsobem taktéž projevuje.
A vlastně se to projevilo již na prvním záseku z konce roku 2011, jímž bylo demo „Hacked Up and Eaten For Breakfast“. Hororová tématika nabízí nespočet možností vizuálního ztvárnění, ale obal dema je jednoduše černý s bílým názvem nahrávky a krvavým logem, nápadně podobajícím se logu Cannibal Corpse, který svým způsobem Lyle neopustil, pouze jej zdokonalil ke vkusu svému, aby ta podobnost nebyla tak okatá. Skladby se pak nemohou nepodobat ničemu jinému než tvorbě Mortician. Kdo nemá rád Mortician, nebo nepůvodnost samotnou, dává od Lyleho CANNIBAL FEAST ruce pryč jako od horké brambory. Přesto si svým demosnímkem „Hacked Up and Eaten For Breakfast“ získává Lyle přízeň undergroundových fanatiků. Osmero kratičkých skladeb, vždy tak kolem minuty, počítáme-li i intro a outro, které se možná zdají být zbytečnými, neboť každá ze skladeb má své hororové intro, případně outro i s velmi oblíbenou motorovou pilou, prostě nemůže zklamat žádného milovníka bestiálního umění. Jedinou otázku si můžeme klást pouze v tom směru, proč se jedná pouze o demo, když nahrávka má brilantní zvuk. Zvuk tak dokonalý, který neměli na svých prvotních albech ani Mortician.
A stejně brilantním zvukem se může pochlubit i debutové album „Blood, Guts, Gore & More“ z roku 2012. Ovšem jisté odlišnosti se oproti demonahrávce najdou. Zvuk kytar je o něco hrubší a bicí znějí více dynamičtěji, což rozhodně přidává na autentičnosti brutality, kterou jako by se trochu více, i přes stále citelný vliv death metalu, přiblížil gore grindové scéně. Přesto rozhodně Lyle nijak neodbočil z nastolené cesty hnusu a to ani v délkách skladeb. Pro tentokrát na albu CANNIBAL FEAST nenajdete samostatná intra ani outra, která jsou netradičně součástí skladeb samotných. Ovšem mezi jedenácti skladbami naleznete hned tři předělávky a asi nebude překvapením, když jednou z nich je i „Cannibal Feast“, která dala Durandově kapele jméno, od slovutných Mortician. Dalším coverem je „Beneath A Black Sky“ od SFU, kde vypomohl s vokálními party samotný Higheramplifier. Jedinou skladbou, která je poněkud mimo Lyleho styl, je „Rise Of The Revolter“, která je též předělávkou, tentokráte od kapely Revolting a jde zajímavou melodickou skoro čtyřminutovou instrumentálkou, ve které bylo využito i kláves. No a pak že lidi tvořící extrémní zvěrstva nedokážou mile překvapit. Ovšem obal v ničem nepřekvapuje. Zůstává tak trochu u tradic D.I.Y., i když jednoduchá kresba je naprosto stylová a ne zbytečně šokující. Mimochodem, se prý jedná o Lyleho zombie portrét.
Zato obal pětiskladbového EP z roku 2013 skromně nazvaného „Cannibal Feast“ se vrací k jedoduchosti samotné jako u demonahrávky a tvoří jej pouze krvavé logo kapely. Kdo by ale čekal jakýkoliv hudební vývoj, byl by tuze naivní. Tady přichází na řadu hláška, že muzika je přeci jenom o zábavě a ne o vývoji. I přes ten relativní nevývoj se nedá mluvit o absolutní podobnosti všeho se vším, co kdy Lyle Durand vyprodukoval. Po zvukové stránce bylo decentně ubráno na hrubosti kytar, nikoliv na intenzitě nahrávky samotné. Ta intenzita jako by nahrávku od nahrávky byla krok za krokem silnější. Jen tak pro zajímavost dodáme, že jeden z pěti songů na EP je opět cover od Mortician. Tentokrát přišla k úhoně skladba „Annihilation“.
Lyle s jeho CANNIBAL FEAST nepatří k těm one man bandům, které chrlí jednu nahrávku za druhou jako na běžícím páse. Přeci jenom je pro něho tvorba extrémní muziky především forma zábavy a ne výkonnostního sportu. Navíc, aniž by se to mohlo zdát, nestaví skladby až na tak primitivních základech. Nad každou z nich přemýšlí. Přemýšlí nad stavbou jednotlivých skladeb i nad nejvhodnějšími hororovými intry a outry. A přemýšlí i nad konečným výsledným produktem, nad jeho konečným vyzněním, neb sám sobě dělá zvukaře i producenta. A pro další nahrávku, která se objevila ještě roku 2013, volí zvuk zase poněkud hrubozrnější. A o jakou že to jde nahrávku? Poprvé se Lyle s někým dohodl na spolupráci pro společný nosič. Tak se tedy dohodl na spolupráci se svým krajanem, maníkem, který si v undergroundovém světě nechává říkat Dez D´Outre-Tombe, jež má též svůj one man splatter horor gore band pod názvem THANATOMORPHOSE a jejich společný produkt nese hrdé jméno „Wormfeast“.
Lyle Durand opravdu není chrlič nahrávek, přesto by se mohl nabízet dojem, že rok 2014 začal poněkud zostra. Hned z kraje roku totiž vydává hned dvě nahrávky. Tou první je další splitko nazvané výstižně „Death Split“, tentokrát s gore grind one man bandem z Ruska DEATHGORE. A zatímco se po hudební stránce dodržuje hudební tradice, tak po zvukové stránce to mají CANNIBAL FEAST jako na houpačce a pro tentokrát je zvolen spíše umírněnější death metalový zvuk kytar. Ovšem jako by se Lyle soustředil na mnohem důležitější věc, protože na tomto splitku CANNIBAL FEAST zabírají téměř o polovinu méně hracího času než jejich souputník DEATHGORE.
Tím, na co se Lyle soustředil z kraje roku 2014, bylo vydání druhého alba „Chemical Disicomporation“. I když se to nezainteresovaným může jevit jako další nepoddajný extrém, tak jako by se v případě CANNIBAL FEAST jednalo o nejpromyšlenější a nejpropracovanější death grindovou nálož. Ne že by ve své tvorbě přišel Lyle s něčím novým, nebo nedej bože převratným, ale i přes opětovné využití hrubšího zvuku působí tenhle extrém intelektuálněji. Pozorní si povšimnou i decentních změn. Album otevírá kratičká instrumentálka, nesoucí název alba bez intra i outra. Intra i outra dostala ve skladbách samotných mnohem méně prostoru, než jak tomu bylo zvykem na předešlých nahrávkách. A i obal je mnohem propracovanější, detailnější, vyveden spíše v zelené barvě, který zdobí tradiční logo CANNIBAL FEAST ovšem též v netradiční zelené barvě.
Jak už bylo uvedeno na začátku. Lyle Durand je fanoušek D.I.Y. scény a cítí se být její součástí. Vše kolem CANNIBAL FEAST si dělá sám. Od komponování muziky, přes její nahrávání až po tvorbu obalů. Dalo by se říci, že vše dělá doma v obýváku na koleně. Sice technické vymoženosti moderní doby nejspíše zapříčiní, že si jen těžko poraní plnícím perem čéšku, přesto je pro něho tvorba extrémní muziky formou jak se odreagovat. Dále však už extra neřeší kdo a jak vydá jeho muziku, nebo kde si ji fanoušci zdarma stáhnou. Pro něj je důležitější pocit sebeuspokojení a je otevřen jakékoliv spolupráci s kýmkoliv.
31.3.2014 (Rock´N´Roll Hell)
