Eden byl zahalen do dešťové clony a provazy vody se valily z černých zlověstných mraků jako Němci z krytu. Lávka, která spojuje ostrůvek stadiónu fotbalové Slavie s obchodním centrem na protější straně silnice, kde policisté ve žlutých reflexních vestách dělali v místní dopravní situaci ještě větší chaos, než jaký tam už byl, sloužila spíše jako kluziště pro nebojácné máničky, kterým evidentně brutální sprška nevadila. Prý skvělá předkapela VOODOO SIX už na stadiónu vyřvává o sto šest, posledních pár odvážlivců na ploše před pódiem je ale přes hukot deště stejně neslyší a tak se většina z nich běží schovat do útrob budovy. Není se čemu divit. Kvůli Anthrax nebo Sabaton, kteří britské otce metalu doprovázejí na některých koncertech v rámci jejich tour Maiden England, jež je jakousi vzpomínkou na rok 1988, kdy vyšel koncepční klenot "Seventh Son of A Seventh Son", by ten déšť vydrželo podstatně více jedinců.
Konečně průtrž mračen polevuje, a když nervozní technici pobíhajíce neustále po scéně začínají
s košťaty vytírat hektolitry napršené vody z pódia, je možnost, že by byl koncert zrušen, snad
zažehnána. Bohudík. Zhruba po dlouhé půlhodince je něco málo po půl deváté vše připraveno a na
pódium po monstrózním ledovém intru a klasickém úvodu "Doctor Doctor" vbíhá celá Eddieho artilerie.
IRON MAIDEN už pojedenácté vítá vřelé české publikum. Nezastavitelný Bruce Dickinson
se hned opírá o první tóny v "Moonchild", písni inspirované stejnojmennou novelou Aleistera Crowleyho,
a téměř dvacet pět tisíc hlasů mu ozvěnou odpovídá. Druhá skladba mě velmi potěšila, a tak jsem si hezky
ze vzdálenosti několika metrů mohl vychutnávat dění na pódiu, kde kapela právě zahájila moji
oblíbenou "Can I Play With Madness". Déšť se mezitím téměř uklidnil, ale jako by čekal na
vtipkování charismatického zpěváka. Sotva dožertoval o krabicích s šampóny, které fanouškům kapela
prý přivezla, slejvák se opět spustil. Následoval naprostý výběr toho nejlepšího, co kapela za svou
téměř čtyřicetiletou historii dokázala stvořit. V průběhu kultovních věcí, jako jsou "The Prisoner"
nebo novější "Afraid To Shoot Strangers", konečně pan mistr zvuku vyladil zvuk natolik, aby alespoň
pod pódiem za něco stál. "2 Minutes To Midnight" se proměnila v hodinu gymnastiky, když si Janick
Gers div nohu při sólovaní nevykloubil, jak vysoko ji pokládal na odposlech před sebou. Obrazovky
po obou stranách pódia nám divákům poskytovaly v plném rozlišení živé zprostředkování této jedinečné
show. Černobílý film a obrázky vojáků na východní frontě ohlásily příchod "The Trooper", megahitu,
který jako by probudil i poslední spáče, kteří se nechali ukolébat dešťovým doprovodem a o nadšeně
zdvižené paroháče rozhodně nebyla nouze.
Dickinson v uniformě mával obří britskou vlajkou, zmoklé vlasy snad nikomu nevadily a všichni si
užívali a nasávali jedinečnou atmosféru, kterou umí vykouzlit jen pár interpretů na světě. Notoricky
známý úvod končící slovy: "...its number is six hundred and sixty six", ohlásil "The Number of The Beast",
titulní věc z prvního výstupu kapely na vrchol Olympu, jehož Železná panna za svou kariéru ještě
několikrát dosáhla. Pyrotechnika plivala do vzduchu ohnivé šlahouny, vše do rytmu typicky
uspořádaných McBrainových bicích nebo do pohybů Dickinsonových rukou. Žádné křečovité juchání,
žádná nesmyslná megalománie nebo zbytečné řeči, ale prostě pořádná porce nefalšovaného heavy metalu.
"Phantom of the Opera" za doprovodu hromů a blesků, které několikrát rozzářily oblohu nad námi,
to byl další neskutečný zážitek.
Hrozivě vypadající monstrum se objevilo na pódiu v polovině "Run To The Hills" a těžko říci, zda-li se
více jednalo o některou z mutací kapelního maskota Eddieho nebo díky námětu textu skladby o generála
George Custera v nadživotní velikosti, ale nejspíše o kombinaci obojího dvojího. Tento obr se procházel
po jevišti a ohrožoval sólujícího Adriana Smithe zakrvácenou mačetou na krku. Neskutečná energie, kterou
všichni muzikanti dokážou po padesátce ze sebe vydat, je opravdu strhující a to, že název dalšího megahitu
"Wasted Years" neplatí o životě britské legendární šestice, je více než zřejmé. Publikum se opět probouzí
a pod pódiem to vře, tak jako málokdy. Krátce na to zaujímají scénická světla statické polohy a pod
ledově modrými chapadly jejich paprsků je znovuzrozen šestý syn šestého syna. Epický opus s výjimečnou
atmosférou na ploše téměř deseti minut. Plachta za kapelou se odsouvá a místo ní se zpoza scény
vysouvá obří socha, která nás probodává svým červeným okem a za doprovodu hypnotizujicích tónů v pomalé
pasáži skladby nutí celý stadión po dlouhou dobu nehnutě stát a sledovat. Pak už nás baskytara Steva
Harrise v "The Clairvoyant" přenáší do závěru tohoto úžasného koncertu. Po prvních tónech další skladby
je každému jasné, že bude následovat "Fear of the Dark". Bruce opět srší vtipem a refrén obměňuje na:
"Prague of the Dark", potemnělé nebe v čele s bouřkovými mraky jen přikyvuje, všichni se evidentně dobře
baví. Na poslední skladbu, stařičkou "Iron Maiden" se opět vysouvá socha Eddieho, tentokrát ta z období
desky "Somewhere In Time", Dave Murrey si ještě stačí zacvičit s kytarou, hodit do publika celou svou
zásobu trsátek a kapela se už loučí.
Publiku to ale ani nedá moc velkou práci, a s úspěchem si vykřičí přídavek. Projekce po obou stranách promítá záběry letadel z bitvy o Británii a za doprovodu známého proslovu Winstona Churchila se spouští "Aces High" a frontman navlečený v letecké kukle šponuje svoje hlasivky z plošiny za pódiem. Jako předposlední pak přichází moje oblíbená "The Evil That Men Do" a koncert graduje. Ze střechy pódia srší voda i pyrotechnika a "Running Free", typická ukončovací halekačka zní až do nejzadnějších ochozů stadiónu. Během ní stihne Dickinson ještě představit všechny spoluhráče, Nicko rozháže všechny paličky i několik bubenických blan a těsně před desátou večerní hodinou, do kdy jsou koncerty v Edenu povoleny kvůli hluku v okolí, Iron Maiden opouští pódium. Máme za sebou další povedený profesionální výkon této nesmrtelné kapely, který navzdory neustálému dešti dokázal předčít představy nejednoho heavy metalu chtivého fanouška. Bože, žehnej Iron Maiden!
2.8.2013 (cermi-cermak)
