A máme tady album poct, jež bylo zároveň dárkem ke kulatému výročí půlstoletí života Aleše Brichty.
Doufám, že nikdo nemá problém s tím, že se tato nepřehlédnutelná postava naší rockové a metalové scény
dočkala něčeho podobného. Je sice dost možné, že se jeho fanoušci dělí na dva tábory. Že ho přeci jenom
měli někteří radši co by metalového nestora a frontmana kapely Arakain, mezi něž patřím i já a dokonce mu
někteří nemohou jeho odchod odpustit. Ovšem je taky pravdou, že si spousta lidí oblíbila jeho pozdější rokovější
sólovou dráhu bez toho, aby uctívali Arakain jako nějakou modlu tuzemského metalu. Co však Alešovi nelze
v žádném upřít je jeho textařské střevo. Jako kdyby vždy dokázal vycítit potřebu skladby a opatřil ji těmi
správnými slovy kombinací historicko mytologických témat, klasických rockových a metalových klišé, dávkou
romantiky i provokativními výlevy s notnou dávkou cynického humoru. Stal se tak autorem nespočtu hymnických
sloganů a to nejen pro Arakain a jeho sólové desky, jež na tuzemské rockové a metalové scéně přežijí věčnost.
Vždyť kdo kdy z metalových fanoušků nevzpomene na kultovní šlágr Törr „Kladivo na čarodějnice“. Znám byl též
svým diplomatickým jednáním, díky němuž se Arakainu vyhýbaly represálie milovaných příslušníků STB, nemluvě
o narychlo spíchnutém textu pro přežití Arakainu na Festivalu politické písně. Mnozí pamětníci též nezapomenou
na Alešovu angažovanost na porevolučním megakoncertu Metalmanie, kde se poprvé představily českým fanouškům
takové hvězdy jako Kreator či Proteckor. Aleš Brichta toho stihl za svoji hudební kariéru opravdu hodně a bez
něj si snad nejde ani představit existenci metalové a rockové scény u nás. Tak vítejte na albu poct
„AB 50 A Tribute To Aleš Brichta“.
Popravdě řečeno, nikdy jsem Arakainovskou skladbu „Páteční flám“ moc nemusel, stejně tak jako vlastně celé album „S.O.S.“.
Ovšem kapele CITRON ta věc neskutečně sedla a klidně by ji mohli vzít za svou a nikdo by nepoznal
rozdíl mezi Arakainem a Citronem. Sice mi některé pasáže Standova zpěvu příjdou trošičku nedotažené, ale to je nejspíš
rozdílným cítěním obou zpěváků. Jinak prostě parádní záležitost na úvod.
„Nemám“ si vzal do prádla DAN HORYNA a MERLIN. Předělávka zní dobře zatěžkaně a Dan
ten cit pro zpěvové linky prostě v sobě má. Tady absolutně není co řešit, i když by se dalo říci, že si mohli vybrat i
zajímavější skladbu pro zpracování.
FILIP DANIEL, ŠTĚPÁN SMETÁČEK A BAND se se svojí předělávkou nesmrtelné skladby „Ztráty a nálezy“
postarali o nebezpečný překvapení. První poslech mě možná poněkud zaskočil. Spíše akustická podstata slok s grandiózní
gradací refrénu za využití kláves je naprosto vybroušená machrovinka. Bezkonkurenčně nejlepší záležitost tributu.
Přesně tímto způsobem by se prostě měly dělat předělávky. Nedržet se zbytečně originálu, ale ani to křečovitě nikam
netlačit. Mimochodem, podílel se kdy Štěpán Smetáček vůbec na něčem špatným?
„Díky za každej den“ v podání souboru DOKTOR PP mě nijak zvlášť nechytla, i když se jedná o předělávku
hozenou vcelku do pohody. Jenže to bude nejspíše vadou ve mně, protože jsem podobný druh rocku nikdy moc nepreferoval a
tak to ani nebudu nijak zvlášť rozpitvávat.
EVAREST měli vcelku dobře našlápnuto, než se zpěvačka Eva odstěhovala do Itálie. Přesto je jejich předělávka
„Princess“ hodně povedená. Sice si Eva s některými vokálními pasážemi mohla více vyhrát a předvést svůj opravdový potenciál,
protože místy jako by to její podání poněkud zadrhávalo. Vždyť nebylo potřeba se až tak striktně držet originálu.
Ovšem ten speedovej závěr skladby je téměř orgastickej.
Na albu „Salto mortale“ se stali Arakain i králi balad a jednou z nich byla „Zase spíš v noci sama“, které se ujal
MILOŠ DODO DOLEŽAL. Ten se sice tak nějak držel originálu, přesto si ji přehrál podle vlastního gusta,
který prostě neumí zklamat. Jediná výtka z mé strany, se kterou nejspíše nebude zrovna moc lidí souhlasit, je, že se do
toho po pěvecké stránce mohl více opřít. Na mě je to až moc romantický, ale proti gustu žádný dyšputát.
Tak a dostáváme se k naprosté tragedii. Tou je „Výlet do bájí“ v podání souboru WALDA GANG. Něco podobného
bych možná očekával od J.A.R., ale ti podobné záležitosti dělají s humornou grácií. Tady je to naprostá křeč,
kombinovaná s nehoráznou nudou bez kapičky šťávy. A to je „Výlet do bájí“ takovej hymnus.
Ovšem neméně tragickou verzí je „Marilyn“, kterou doslova zprznil PETR KOLÁŘ. Takovou neúctu od bývalého
člena Arakainu a patrně i bývalého rockera bych nečekal. Pokud se mělo jednat o originalitu, tak u mne se naprosto
minula účinkem. Tohle si „Marilyn“ opravdu nezasloužila.
„Barák na vodstřel“ se taky nedočkal kdo ví jakého podání. Samozřejmě, že se v podání ALKEHOL dala očekávat
alko ležérnost, ale tohle zpracování trochu nefunguje. Tady bych řekl, že pro „Barák na vodstřel“ byl vybrán naprosto
špatný interpret a Alkehol si měli vybrat taky spíše skladbu více hodící se jejich projevu. Naprostá dramaturgická chyba.
Ovšem o další zaskočení při prvním poslechu a následné překvápko se postarala KRISTÝNA PETERKOVÁ svojí tak
nějak soulovou verzí skladby „Půl století“. Dalo by se řešit, jestli takováto věc má co dělat na rockových poctách, ale
písnička zní vcelku originálně a hlavně perfektně. Tady nemám jediní výtky.
Zato o nucené originalitě DYMYTRY ke skladbě „Kyselina“ by se dal napsat vcelku solidní popravčí
elaborát. Ono to také bude tím, že nemusím tvorbu Dymytry samotnou, protože mi jejich tvorba přijde násilně křečovitá,
což se promítlo i na této předělávce. A ten jakýsi pokus o úchylný projev v pěveckých partech je těžká nucenost. Co naplat,
že autorem skladby je Urban junior.
Vcelku zklamala i DOGA se skladbou „Nesmíš to vzdát“. Doga byla vždy více než o čemkoliv jiném o dravé
živelnosti. Jenže tady mi to až tak živelné nepřipadá a člověk má chuť tuto předělávku zařadit mezi tuctovky, jež sice neuráží,
ale ani nenadchnou.
To si po takových nepovedených rockových verzích vážně člověk vychutná další překvapení, o nějž se postarala LEONA ČERNÁ.
Její podání „Karavany slibů“ zní tak nějak tuctově barově a zároveň výborně melancholicky. Takhle mi opravdu hrát v baru,
tak mi bude tak chutnat, že bych se mohl zlejt jak carský mužik na boží hod. Nádhera.
Dalším povedeným překvapením je prozměnu instrumentální podání skladby „Divadlo snů“ v podání PETRa HENYCHa a G-BODu.
Něco takového se na albech poct příliš nevyskytuje a tak to působí velmi osvěžujícím dojmem, zvláště když je to
opravdu povedené. Zde nemám nejmenších připomínek.
Tady ovšem tradiční tribute album končí a na řadu se dostávají dvě už dříve a za jiným účelem natočené skladby,
jejichž zařazení se mi jeví zbytečné. Tou první je „Každý si meleme tu svou“ z roku 2000, nazpívaná v sestavě JAKUB SMOLÍK,
PETR JANDA, ALEŠ BRICHTA. Z jistého hlediska zajímavá kombinace tří rozdílných hudebních odvětví, ale písnička sama je nezáživná
s komerčně vystavěným nechutným refrénem. Takovouhle věc pak nezachrání ani povedená kytarová sóla. Druhou skladbou je
„Zimní královna“ natočená v roce 2002 a samozřejmě je nazpívaná LUCIÍ BÍLOU. „Zimní královna“ je výborná
písnička a Lucka bezesporu geniální zpěvačka, ale čím to, že mě tahle verze nudí.
Jako bonus je potom na albu, řekl bych že opodstatněně, zařazena skladba „Satanica“ natočená v roce 1994, jež je vzpomínkou
na PAVLU KAPITÁNOVOU, jež tenkrát tuto skladbu společně s Alešem Brychtou nazpívala. Pavla samozřejmě není
Lucka, přesto jí tahle písnička nadmíru slušela.
Tak a jsme u závěrečného bilancování alba poct. Rozhodně jej nemůžu označit za kdo ví jak povedený, ale že bych jej označil za přímo nepovedený, tak to zrovna taky ne. Hlavní pocit z alba by se dal nazvat rozpačitostí, jež má k té nepovedenosti ale vcelku blízko. Tak zaprvé se vyjádřím k interpretům. Rozhodně mi nevadí zařazení těch nerockových, protože ve finále odvedli zajímavější práci než většina těch rockových seskupení a přispěli k pestrosti alba. Ale vzhledem k výkonům některých kapel bych si dokázal představit mnohem zajímavější sestavu interpretů. Dle mého, byly zařazeni na tento tribut i kapely jež se patrně jevily jako slibně rozjíždějící se hvězdičky na úkor opravdové kvality a to i v nezařazení zajímavějších méně známých souborů. Fakt je mi líto těch interpretů, jež odvedli kus práce, aby výsledný dojem zkazila téměř třetina nudných nezajímavostí, což se mi jeví vcelku jako průser. V tomto směru si tady někdo vůbec nelámal hlavu, a nebo si ji lámal špatným směrem. Podobnej problém bych viděl i u výběru skladeb. Samozřejmě co fanoušek, to rozdílný názor na ty nej skladby. Ale Aleš má v repertoáru nemalé množství skvostů, a to jak z působení v Arakainu, tak z jeho projektů i sólové kariéry, takže si myslím, že se dal sestavit i mnohem reprezentativnější vzorek rock-metalových šlágrů AB. Pokud bych se měl vyjádřit přímo ke způsobu vydání, tak na to se dá nahlížet ze dvou úhlů pohledu. Sběratelé by možná uvítali klasickou formu vydání s bookletem plným informací, textů, fotografií a tak dále. Ovšem pošetkové vydání s trafikovou distribucí má přeci jenom tu výhodu, že se spousta fanoušků relativně snadno a za směšný peníz k onomu vydání dostane. A to třeba i těch, jež by si třeba klasickou verzi CD nekoupili, jelikož zajímavé muziky vychází více než dost a člověk přeci jenom musí občas obracet každou minci. Navíc se čelní strana pošetky vcelku povedla.
9.5.2013 (Rock´N´Roll Hell)
