Dnešní díl věnovaný tributním albům bude poněkud odlišný od těch ostatních, kterým jsme se doposud věnovali a to hned z několika důvodů. Jednak se projdeme hned dvěma alby poct jedné kapely najednou. Vlastně nic mimořádného se neděje, protože je dost interpretů, kteří mají více jak jedno album poct. Dalším důvodem je, že nebudeme řešit, zda se jedná o pocty povedené či nepovedené, i když by se klidně mohlo. Osobně řadím obě tributní alba mezi povedené, ale přeci jenom bych je v těchto případech spíše označil jako pocty zvláštní. Pak taky nebudeme rozebírat každou skladbu zvlášť, ale každý tribut jako celek, neboť jednotlivé skladby nenahráli jednotliví interpreti, nýbrž každé z alb má na svědomí jeden interpret. Přesněji řečeno, jedno z alb nahrálo jedno hudební těleso a to druhé album dokonce pouze jeden muzikant. Schválně mluvím takto nekonkrétně, ale mnozí již nejspíše pochopili, že ačkoliv se jedná o poctu gothic rockové hvězdě, tak tributy samotné toho s rockovou muzikou mají společného pramálo. Proto jsem hned v úvodu zdůraznil, že tento díl o poctách bude odlišný a tributy samotné zvláštní. Domnívám se tedy, že tento, možná trochu kontroverzní, díl seriálu bude pro opravdu zasvěcené duše, případně pro lidičky s otevřenou myslí.
Jinak se samozřejmě dá probírat téma, zda-li si EVANESCENCE vůbec nějaké to album poct zaslouží. Když vezmu především v úvahu, že si svou náruživě temnou muzikou získala srdce nekonečného zástupu příznivců a samotná Amy Lee je uctívána po celém světě téměř jako bohyně, mající své chrámy fanklubů třeba i v Turecku nebo Brazílii, tak by nemělo být co řešit. Ovšem EVANESCENCE má i své odpůrce a to přímo v řadách fanoušků gothického rocku, kteří shazují jejich tvorbu za zaprodání gothického rocku komerčním účelům. Dalo by se diskutovat, nakolik je nebo není EVANESCENCE gothic rockovou kapelou a do jaké míry je jejich hudba komerční, ale jedno je jisté. Úspěch je trestný a přináší s sebou prostě i stinné stránky. Mnohem zajímavější by však byl argument, že toho EVANESCENCE zase až tolik nedokázala, pokud bude měřítkem počet vydaných alb, protože počet prodaných alb může být ovlivněn masivní reklamou. A nejspíše by to byl argument oprávněný, kdyby... Ano, kdyby EVANESCENCE opravdu vydávala pouze řadová alba, jenže nevydává. Na svém kontě má i nespočet CD singlů a CD EP a dokonce nahrála svoje vlastní album poct. Tímto se počet oficiálně vydaných nosičů více jak ztrojnásobil a to nemluvím o kompilacích, best of albech a live záznamech, do kterých zase nepočítám nehoráznou spoustu pirátsky vydaných ilegálních záznamů - živáků. Z EVANESCENCE se stal malý fenomén temné kultury a není tedy divu, že svojí muzikou oslovila zástupy fandů, inspirovala spousty muzikantů a dokonce motivovala muzikanty z jiných žánrů k přehrávání jejich písniček.
pocta první
String Quartet Tribute To Evanescence
Jak přesně přiblížit toto album poct. Asi takto. Představte si, že máte se svým protějškem chuť utéci ze všedního života a tak trochu ozvláštnit své soužití nějakým romantickým zážitkem. Firma na zážitky s.r.o. vám zprostředkuje romantický víkendový pobyt na zámku, v jehož ponurém sklepení se nalézá vinárna. Tam ve stínu loučí vám pak servírka v dobovém kostýmu dolévá víno pro uvolnění atmosféry a z pod klenby se k vám nesou romantické tóny smyčcového kvarteta, jehož název STRING QUARTET si snad ani pamatovat nechcete. Pod vlivem opojného vína a atmosféry svíček máte chuť pronést pološeptem něco romanticky vzrušujícího ke svému protějšku. Nikdy prostě nebylo lepší načasování, ale nic vás nenapadá. Něco ruší tok těch správných myšlenek. Ano, jsou to ony melodie smyčcového kvarteta. Místo toho, abyste se soustředili na možná nejkýčovitější romantickou frázi, která by v daném prostředí za dané atmosféry zněla jako naprostá jedinečnost, přemýšlíte nad tím, co vám ony melodie připomínají a je možné, že méně znalý tvorby EVANESCENCE by možná měli po romanticky bouřlivém sexu, protože by na to třeba nepřišli a rázem by mohlo být po vzrušivé atmosféře okamžiku. Jenže „Bring Me To Life“, „Going Under“, „Whisper“ či „My Immortal“ jsou tak profláklé hymny, že by se to snad ani nemělo stát. Ovšem pak jako by vás ten smyčcový kvartet uhranul a vy jdete zakoupit džbánek sklepního vína, ale ne pro sebe, nýbrž pro muzikanty, aby to dali odznova, protože vy máte chuť posedět v té čarokrásné vinárně ve sklepení zámku mnohem déle než těch čtyřicet minut, jež čítá hrací doba tohoto tributového alba. Prostě nádherná emotivní záležitost a věřte, že podobných alb poct existuje více. A to nemám zrovna na mysli první album Apocalypticy.
pocta druhá
Eclipse – Piano Tribute To Evanescence
Pokud jsem o poctě první tvrdil, že jde o nádhernou emotivní záležitost, tak upozorňuji, že toto album je ještě emotivnější. Jako by šlo ještě mnohem více do hloubky pocitů, ač se jej účastní pouze jediný nástroj a jak je patrno z názvu alba, je jím piáno. Ten jako by vyvolával emoce příběhu, který se vám nikdy nestal a nestane, přesto jako byste jej žili. Příběh, kde piáno je paletou barev a vy plátnem. Příběh, kde malíře není potřeba, neboť noty a melodie palety barev jsou neměnné a pevně dané. Co však tvárné jest, jsou vaše emoce. Tedy vy, co by plátno, rozhodujete o tom jaké obrazy svého nitra necháte vymalovat a vystavit na odiv. Jen vy rozhodujete o tom, jakým druhem smyslnosti se necháte ovlivnit, jakou paletou barev piána. Ty obrazy mají tisíce námětů, přesto jednoho společného jmenovatele. Romantiku temné vášně. Spalující a mrazivou. Přesně podle receptury míchání barev magického krámku EVANESVENCE. Ano, vy jste tím plátnem, jež rozhoduje co bude vyjadřovat, ale nebude ve vás vymalováno více, než co vám dovolí sama paleta barev, což může být i děsivé. Prostě máte tisíce možností, přesto nemůžete co byste chtěli. Pokud vám to vadí, chcete větší rozlet, pak se neumíte radovat z mála a tak potom teda tento tributní album zavrhněte a svůj sen o vašem nádherně vymalovaném plátnu zbavte rámu a spalte. Ovšem patříte-li mezi plátna, jež nepotřebují zlatého rámu ani jasných barev, přesto vaše představivost zastíní duhu, pak si užívejte těch padesát čtyři minut svobodného malování bez cenzorů, jež jako jediní vědí, co se patří a co se má. Pokud jsem u předešlého tributu naznačil, že přeci jenom chvíli dá, než se rozpomenete, kde jste to vlastně slyšeli, odkud vám jsou ty melodie povědomé, tak zde je tomu jinak. Ten pocit z povědomosti bude možná ještě silnější, ale bez nápovědy se k pravdě dostane málokdo. Prostě někdy až tak minimalisticky jde vyjádřit podstatu několika lidí. A jen tak pro zajímavost doplním, že podobných tributů se po světě potlouká hned několik a jeden z takových má název „The Piano Tribute To Iron Maiden“.
16.4.2013 (Rock´N´Roll Hell)
