MAGIC – A Tribute To Ronnie James Dio
Tak, jak jsem si užíval Tribute To Accept a skoro jsem pěl ódu na radost
z poslechu, tak tu máme pro změnu (aspoň z mého pohledu) tribut o hodně méně
povedený. Ne že by si ho Ronnie James Dio nezasloužil, to chraň mě sám bůh rohatej,
takhle se rouhat. To už by si nezasloužil poctu vůbec nikdo, kdyby ne tento malý velký
muž. Vždyť spousta soudobých rádoby metalových zpěváků mu nesahá ani po kotníky.
Není potřeba mít rozsah 666 oktáv, aby mohl být dobrým metalovým zpěvákem, ale záleží
na podání přednesu samotného. A ten měl Ronnie prostě svojsky nenapodobitelný a lehce
rozpoznatelný. Je potřeba mít taky charisma, mít víru v to, co dělá a v neposlední řadě
musí být tomu, co dělá, plně oddán. Ronnie James Dio měl to charisma, jež dokázalo vyhecovat
davy fanoušků. Ronnie James Dio měl tu víru v to, co dělá, a byl tomu plně oddán tak, že ať
už zpíval v jakékoliv kapele, zanechal v ní svůj nesmazatelný otisk v podobě svého dynamického
stylu zpěvu. On věřil v to, co dělá, takže nikdy neměl touhu výraznějších experimentů
mimo daný žánr, který tak miloval. Byl to on, kdo jako první začal na pódiu při živých
vystoupeních používat fantasy kulisy, i když on sám připisuje velkou zásluhu na tomto nápadu
své manželce. A byl to on, kdo tak zpopularizoval paroháče a je snad jen málo fotek, kde se
s ním neohání. Ronnie James Dio byl a je metalový hrdina a to je bez debat.
Tak proč musela firma Magic Circle Music tuto poctu malému bohu s velkým srdcem tak
odfláknout?!
Vkrádá se vcelku jednoduchá, pravděpodobná a smutná myšlenka o kalkulu rychlého
a snadného výdělku na cizím neštěstí. 16.květen 2010 byl ten smutný den pro rockovou a
metalovou obec, kdy nás navždy opustil tento velmi významný človíček. No, a za nějaké dva
měsíce se na Masters Of Rock Festu ve Vizovicích vesele prodává tato pocta. Ono šéfem
zmíněného labelu není nikdo jiný než Joey Di Maio ze slovutných Manowar, kteří už jako jedna
z nejdražších festivalových kapel taky fungují jak ždímačka na peněženky fans, než jako
metalová kapela.
Než se dostanu ke kapelám samotným a jejich produkci, odbudu si hned z kraje veškerá
negativa, ať si všichni, jež neměli čest s tímto tributem, udělají svůj vlastní obrázek,
jak horkou jehlou byla šita tato kompilace a o čistotě záměru vzdání pocty.
Opravdu bych čekal mnohem obsáhlejší booklet než jen osm stránek a i tak mi přijde takový
samoúčelný. Ten obsahuje ledabyle poskládané fotografie z různých etap Ronnieho kariéry.
Ať už z jeho sólové dráhy, účinkování v Black Sabbath i Rainbow, tak i blues rockových Elf.
Jenže polovina fotografií je pořízena z dálky a člověk by se hádal, kdo na tý fotografii vůbec
je. Na čtyřech fotkách mi přijde jako by tam Dio ani nebyl. A na jedný opravdu není.
Tady se jedná o z dálky vyfocenou halu a nebýt nad kolekcí fotek nadpis Heaven And Hell Tour,
tak by se dal napsat podtitul "Ronnie je uvnitř na hokeji". S výjimkou strohého komentáře
Joye Di Maia v bookletu nenaleznete žádné další psané informace a všechny zúčastněné kapely
se dělí o jednu stránku. Další a hodně velké negativum. Snad všechny firmy se na svých tributních
albech snaží maximálně využít kapacitu CD. Zde se nachází 10 kapel na 48 minutách, což je téměř
o polovinu méně než na zmiňovaném Tributu Accept. Patrně se toho víc nestihlo poskládat od
úmrtí Ronnieho do letních festivalů. A řekl bych, že je to znát i na produkci kapel, které
nejspíš neměly čas v rámci možností trochu zaexperimentovat a tak se všichni spokojily s pouhým
přehráním originálu. Jedna kapela dokonce neměla čas ani zajít do studia a použila live
nahrávku, na což jsem na tributních albech ještě nenarazil.
Jako první přichází na řadu samozřejmě kapela pana domácího MANOWAR a jejich
podání sabbaťácké hymny „Heaven And Hell“. Ovšem jejich duchapusté
přehrání skladby bez špetičky energie tak trochu nezaujme. To, čeho jsem si vážil na
Manowar nejvíce, a to naprosto energicky nabroušeného živelného vokálu, to zde prostě
nenacházím. Spíš mě to jenom utvrzuje v doměnkách, že Manowar jsou už krutě za zenitem a žijí
pouze ze staré slávy.
Miláčci Joeye Di Maia a kapela číslo jedna jeho stáje HOLYHELL jsou ti,
jež se zde prezentují živou nahrávkou megahitu „Holy Diver“. Maria je
dobrá zpěvačka, ale zde potvrzuje moje mínění, že není metalová zpěvačka. Prostě ten její
zpěv nemá ten správnej náboj. Ovšem proti zbytku kapely nemám proti ani půl slova.
Dokonce bych řekl, že ač se nejspíš jedná o neplánovanou live nahrávku, tak mi zní jejich
verze nejoriginálněji ze všech zúčastněných kapel. Opravdu škoda toho zpěvu.
METALFORCE si zvolili skladbu „The Last In Line“ a mohu říci,
že mi zde prostě chybí ten původní duch. Spíš mi jejich verze připomíná pop metalové kapely
z osmdesátých let, které se proslavily pouze tím, že se podílely na soundtracku akčních
béčkových filmů či krimi seriálů.
Živelná „Long live Rock´n´Roll“ se dostala pod ruce projektu
MAGIC CIRCLE ALL STAR BAND a ti její živelnou podobu téměř zachovali.
Možná jen zpěvák mi přijde takovej nezúčastněném, jako by ho to nebavilo.
Krásně nařezaná „I Speed At Night“ v podání AWAKEN mohla
být mým favoritem, nebýt totálně nevýrazného zpěvu. Tohle člověk trochu nechápe. Takovému
zpěvákovi vzdávají hold takovýhle kuňkalové. Někomu se to může líbit, ale dle mě to totálně
zazdilo Diova ducha.
Pro mě jasně nejlepší kapelou na tomto tributu jsou CROSSWIND, kteří se toho
nebáli a speedově nasekali „A Light In The Black“ od Rainbow. Opravdu
konečně zábavná verze. Ne, že by ji nebylo co vytknou, ale po tom, co se doposud absolvovalo,
je to prostě balzám na uši i nervy.
Poněkud nepochopitelně se jeví zařazení skladby „Never More“ v podání
DEAD CASCIONE. Ta skladba je z uměleckého hlediska naprosto dokonalá.
Ale Ronnie James Dio byl především vysoce uznávaný zpěvák a tak by bylo spíš moudřejší zařadit
přeci jenom jinou skladbu. No, na druhou stranu si nemusím zakrývat uši při zkušenostech
s většinou předcházejících zpěváků.
Vcelku hodně dobře si se skladbou „Fear Beyond“ poradili FEINSTEIN.
Ono se dá říct, že ji jen čistě přehráli, ale s citem zachování původní duše.
HARLET snad zahráli nejvěrnější podobu skladby „Straight Through The Heart“
a obyčejně mám ve zvyku podobné covery necovery prostě zhanit. Jenže na tomhle tributu je to
moje druhá nejoblíbenější věc. Sice naprosto věrohodně zkopírovali originál, ale i s původní
atmosférou a zpěvák jako by prostě cítil ducha samotného Dia. A toho si hodně cením.
Závěrečná baladicky romantická „Catch The Rainbow“ v podání
JACK STARR´S BURNING STARR se dost dobře zvrhává v totální neromantickou
nudu. Zde vážně mluvím o nejhorším příspěvku této skromné pocty.
Co dodat závěrem. I kdyby hypotéza o snadném výdělku byla mylná (a není to zdaleka jen můj názor), tak řadím tento tribut jako hodně nepovedený. Už přes všechna vyřčená negativa se prostě nepovedl ani výběr kapel. Je jakousi pravdou, že zde všichni zúčastnění mají cosi společného s firmou Magic Circle Music a že si chtěl prostě někdo ohřát polívčičku. Jenže v tom případě se to má rozdávat jako firemní promo a ne prodávat jako pocta velikánu. Já dělat výběr kapel na tuto kompilaci, tak zařadím takové příspěvky, které by jen bohapustě nepřehrávaly daný originál a pak by se i třeba dalo diskutovat, komu se jak která verze povedla a komu ne. A rozhodně, stejně jako Nuclear Blast, bych sáhnul po kapelách i z jiných žánrů, aby se zvýšila pestrost a zajímavost kompilace. Tady se tý pestrosti moc nenabažíte.
9.5.2012 (Rock´N´Roll Hell)
