QUEEN OF DISTORTION - Checkmate! (2021)

Když člověk chce, tak i najde. Nesmí ovšem hledat na obvyklých místech zaběhlých vydavatelství, které spíše diktují, co by se mělo líbit, než aby vycházeli vstříc fanouškovským choutkám. Tyhle labely žijí ze zaběhlých jmen interpretů a nevyvíjí kdovíjakou iniciativu o nalezení nové kvalitní muziky. Ale existuje spousta malých, nezávislých vydavatelství, které dávají prostor novým nadějným interpretům. Jen si člověk musí to svý ořechový najít. Třeba v sousedním Německu existuje jakýsi label Green Bronto Records. Název vydavatelství zelený brontosaurus mi sice vhání úsměv do tváří, ale oni to s tím vydáváním metalových alb myslí skutečně vážně. I letos má již tento label nějaké to vydání na triku, ale zároveň propagují loňský debutový počin "Checkmate!", německé relativně mladé heavy metalové kapely QUEEN OF DISTORTION. No a tahle pokřivená královna to s tou osmdesátkovou ocelárnou taky myslí smrtelně vážně. Již jenom hodně obsáhlý booklet alba je plný kůže, cvočků, pyramid, seker, mečů, lebek a dalších heavy metalových kýčů staré doby. Jelikož se spousta kapel od podobné kýčovitosti snaží distancovat, tak mi to ve finále zase až tak jako strašný kýč nepřipadá. Spíše jde potom o to, jak se kapela k onomu kýči postaví. Řekněme, že to v případě tohoto alba není špatný, ale kapela bude muset na své vizualizaci ještě trochu zapracovat, viz třeba zbytečně nebarevný front cover. Ovšem kapela bude muset zapracovat i na svém hudebním vyjadřování i produkci. Ale kdo ví, třeba jednou z QUEEN OF DISTORTION budou novodobý Warlock. Ovšem toto přirovnání neberte po hudební stránce příliš závazně. Tady jde o to, že v čele družiny těchto válečníků taky stojí blonďatá ďáblice. No a ta se určitě nestilizuje do nějaké Dory Pesch, i když Chris teda taky není žádná upejpavá šmudla a její správně dynamický hlas kolikrát funguje jako vysoce průbojný náboj, právě vystřelený z vysokorychlostního děla. Jinak tvorba QUEEN OF DISTORTION osciluje po přímce Judas Priest, Stormwitch, Running Wild a kdybych měl tuhle kapelu přirovnat k nějaké naší kapele, tak snad ke Krleš, i když pamětníkům by se mohly vrátit i vzpomínky na Helenu Kubelkouvou z období její Barracudy. Ale pojďme přímo k albu, která má sice dost svých pro, ale i dost svých proti. "Throne of Destruction" je šikovnej dynamickej otvírák, který se kapele v dalších několika skladbách nedaří překonat. Ne že by ty skladby byly jako přes kopírák. To tedy ne. Kapela si dává záležet, aby každá z písniček měla svou tvář a tak se jednotlivé skladby od sebe odlišují jak rytmicky, tak kladením kytarových motivů. Ovšem ve všech skladbách první poloviny alba jako by mi něco chybělo a zároveň přebývalo. No a co přesně v mých zdáních přebývá, to mi odhaluje baladická "Torn From Life". Ne nadarmo se říká, že kvalitu interpreta prověří pomalá skladba, neboť jisté necnosti se při svyžných tempech mohou i někam poschovávat. No a tady se přede mnou trochu neobratně schovávalo to, že basák s bubeníkem, coby rytmická sekce, si kolikrát sem tam dovolí úder navíc a mnohdy ne jenom jeden, což nevede k původně plánovanému šach matu, ale k patovým situacím, brzdících spád jednotlivých písniček. Pokud to má být progresivní přístup k heavy metalu, tak mě vcelku míjí a jestli má kapela tendence do budoucna svou progresivitu prohloubit, tak já bych radši zůstal stát mimo šachovnici. Když se ještě vrátím k "Torn From Life", tak QUEEN OF DISTORTION nejspíše nebudou králové balad. Každej nemůže umět všechno, ale přeci jenom QUEEN OF DISTORTION umí něco na jedničku a to nabízí druhá polovina alba, u které si i kolikrát kladu často otázku proč. A nejvíce těch proč směřuje ke zpěvačce Chris. Když už se na fotografiích předvádí jako vzteklá fúrie, tak proč se tak neprojevuje v těch úvodních skladbách i vokálně? Proč svůj hlas drží v jedné rovině a nepopustí uzdu metalové drzosti. Přesně tak, jak to předvádí v perfektní, střednětempé hymničnosti "Checkmate!", kde je schopná Chris přejít od mystické něhy někam ke hrotu ostří meče. Nebo potom ve speed metalové "Nightmares" jde cestou od epické líbeznosti, až někam k démonicko hysterické extázi a zní to naprosto skvěle. Celkově bych řekl, že ta speed tvář kapele hodně sedí, jako zadek jejího veličenstva na kameným trůnu, a nejen Chris si v těch fofrech umí pohrát s melodikou. No a právě v druhé polovině alba jako kdyby si rytmika odpustila jakýkoliv progres a ty skladby skutečně tlačila vpřed tak, jak se na heavy metal sluší a patří. Je mi možná jasný, že kapela nechtěla vystřílet nejostřejší patrony hned v úvodu alba, ale jako otvírák alba měli přeci jenom zařadit super bombu "Into the Void", která si o to svým způsobem říká. Jestliže se na fotografiích promenádují muzikanti s válečnými proprietami, tak právě tahle skladba měla být na začátku, neboť začíná jakýmsi válečně historickým marš tradicionálem i s flétničkami, aby se potom vše zvrhlo v neskutečnou speed jízdu se skvostnými hymnickými refrény a chorálovitou pasáží uprostřed skladby, kterou obstarala samotná šikulka Chris. Takhle zajímavě členitá skladba je mi milejší než pokusy o progresivní muzicírování a přímo skladba "Into the Void" by mohla být nejen hymnou kapely, ale přímo poznávacím znamením QUEEN OF DISTORTION. Mám k tvorbě této kapely mnoho výhrad, ale nakonec jejich debutové album "Checkmate!" u mě obstálo. Obstálo u mě mnohem víc, než přeceňované poslední album Running Wild, a kapela by třeba v budoucnu mohla sdílet pódium nejen s veterány žánru, ale třeba i nově vyšlou hvězdou White Skull. 22.12.2022 (Rock´N´Roll Hell [7/10])