CARAVELLUS - Inter Mundos (2022)

Brazilská metalová scéna je hodně silná. Napříč žánry nabídla hudebnímu světu nejeden skvost a v některých případech se dá mluvit i o kultovosti. Teda jak u kterých žánrů a jak u kterého posluchače. Třeba u progresivního metalu může Brazílie nabídnout skvostná alba různých interpretů, ale jsou to jaksi osamocená kvítka v poli všech možností. Oproti tomu power metalových kapel tam je jako máku, ale bál bych se nějakou takovou označit jako silného představitele tamější scény, neboť mi kolikrát všechny připadají jako druholigové klony italsko finských veličin. No a najednou se mi dostává do rukou album "Inter Mundos", progressive power metalové kapely CARAVELLUS, které mi doslova vyrazilo dech. Začnu u toho, že album "Inter Mundos" je koncepční album, kde každá skladba vypráví kousek z milostného příběhu mezi Arteirem a Aurorou. Příběh se odehrává na jakémsi blíže nespecifikovaném mytickém místě, kde zápletka přináší univerzální otázky, jako jsou třídní konflikty, korupce, náboženská nesnášenlivost, život a smrt. Celá zápletka je prosáklá metafyzickou atmosférou, kde realita a fantazie plynule splývají, zakotvené v kultuře a mytologii severovýchodní Brazílie. No a od tohoto se vše hudebně odvíjí. CARAVELLUS přináší technickou propracovanost progresivního power metalu a zároveň přesahuje žánr psaním úžasných písní s mistrovskou muzikalitou a brazilskými kulturními kořeny. Jejich aranže a písňové struktury jsou vysoce technickou, náročnou instrumentální prací, s neuvěřitelnými melodickými vokálními harmoniemi. Chvílemi cítíte horečnou epičnost na způsob Rhapsody i se závany symfoniky, aby vzápětí byla do vás napěchována energičnost přímočarostí jako od Gamma Ray nebo Primal Fear. Občas si muzikanti zahrají na kouzelníky zašmodrcovanosti po vzoru Dream Theatre a potom se pro změnu ocitáte v poklidné pompéznosti Marillion. Sem tam přijde jazzové odlehčení, aby vás vzápětí utavily žhavé brazilské rytmy. Všechny hudební změny probíhají naprosto přirozeně a skutečně jako byste se stali součástí onoho příběhu plného zvratů. Samozřejmě jedinečnost této hudební grácie podtrhují i naprosto skvostné vokály. V kapele se prostě nachází skvělí skladatelé, kteří jsou zároveň velmi zručnými muzikanty a na albu si rozhodně přijdou na své i milovníci kytarových sól. Tady jako by byla cítit jistá náklonnost k neoklasicismu, ne nepodobná umění Martyho Friedmana, švédského mága šesti strun Yngwie Malmsteena, či japonské čarodějky Hizaki. No a potom je to poprvé po hodně dlouhé době, co mi vůbec nevadí předlouhé stopáže skladeb, zvláště když každá z nich je hudebně tak nabušená nápaditostí, že by to mnohým stačilo nejen na jedno album, ale minimálně na dvě. Ovšem jistá vada na kráse by se dala najít a tou je přímo délka alba. I přesto, že každá ze skladeb je vyloženě skvost pogresivního power metalu, tak se dá vycítit jistá skladatelská systematičnost a závěr alba již při takové délce by nemusel být poslechově přijímán jako její úvod. Ale i tak se jedná o perfektní záležitost, podporující fantazii, touhy i vášeň. 4.7.2022 (Rock´N´Roll Hell [9/10])