FORTIS VENTUS - Vertalia (2022)

Po delší době se mi do rukou dostává symphonic metalové album, kdy se mi při psaní slova metal po slovu symfonický jaksi zauzlovávají prsty. Ne že by na albu „Vertalia“, řecké kapely FORTIS VENTUS, elektrické kytary byly odsunuty na vedlejší kolej, nebo upozaděny za symfonické velikášství, ale jsou zde přeci jenom součástí něčeho velikého. Nedostávají takový prostor v nápaditosti skladeb, abych mohl tvrdit, že se jedná o skutečné metalové album. Jejich funkce je jaksi omezena na nutný doprovod symfonických anabází a vlastně i v některých částech alba kytary absentují. Kytarová sóla na tomto albu rovněž nehledejte. Ovšem na to jsem byl vydavatelstvím Rockshots Records upozorněn i s tím, že album obsahuje soundtrackové vlivy filmových prvků a kapela ještě dodává, že se jedná o monotématický příběh s tématem pohádky, zaměřující se na imaginární planetu zvanou Vertalia, kde hlavní hrdina začíná svou cestu za objevením své vnitřní pravdy a pravdy samotného života. Prostřednictvím výzev, kterým čelí během své cesty zpět na Zemi, se spojí se svým vyšším já a vydají se na cestu, aby nakonec dosáhli vnitřního míru. Autorkou hlavního textového tématu je vokalistka Nancy Mosová a hudebního konceptu klávesák George Halliwell. Kytarové party si vzal na starost Gregory Koilakos. No a toto trio samozřejmě na albu doplňuje nemálo hostujících muzikantů. FORTIS VENTUS budou asi nejvíce ze všeho přirovnávání k současným Nightwish, i když přímo zpěvačka Nancy může evokovat vzpomínku na Tarju z období alba Once. Ano, ty podobnosti s Nightwish tam jsou a já se prostě nemohu vyhnout jistým porovnáním obou kapel, i když FORTIS VENTUS jdou odlišnou cestou. Zatím co se Nightwish tetelí na výsluní laciné pompéznosti, tak FORTIS VENTUS mají strukturově složité aranže skladeb s trochu náročnějšími melodickými linkami, skrývající se za nelaciné orchestrace. Díky tomuto bych řekl, že Řekové jsou tím pádem mnohem zajímavější, než otrocky za každou cenu vstřícní Finové. S tím jde samozřejmě ruku v ruce i nápaditost obou interpretů. Zatím co skládající Tuomas je cítit jakousi vyčpělostí, tak klávesák George se umí správně ponořit do jednotlivých motivů, které díky tomu, že je zbytečně nerozvíjí, působí celistvě a může na ně navazovat motivem zcela jiným. Tím skladby dostávají punc zajímavosti a ne rozplizlé tuctovosti. Navíc umí FORTIS VETUS jít do pocitové hloubky. Ze zadoomané melancholie přechází do jiskrného jasu pozitivna a skrze temnou hudební tvář probouzejí síly chtění jít dál. Ano, i tady symfonično roztáhlo svá křídla, ale ne zase moc zbytečně ze široka. Navíc tahle symfonická křídla jako kdyby měla oči, jež sledují pečlivě svůj cíl. A tím cílem je příběh ponurosti, tajemství i naděje ve simulacích temných výzev dramatičnosti pokřtěných hrůzou i sebeuvědoměním se. Jestliže mi podobná alba připadala jako hudební anabáze pro baleťáky na zamrzlém labutím jezeře se zlámanými kotníky, tak FORTIS VETUS předkládají soundtrack plodnosti labutích žen s lehkostí tančících po setmění po rozpáleném písku řeckých pláží. No a jestli některé velkohubé vyžírky s hvězdnými manýry symfonický metal systematicky pohřbívají, tak novicové FORTIS VETUS udržují plamen zajímavosti tohoto žánru stále ještě při životě. 15.6.2022 (Rock´N´Roll Hell [7/10])