WESENWILLE - I: Wesenwille & Live At Roadburn [kompilace] (2022)

Hou, hou, hou. Tak tady máme dokonce dva disky, zabalené v parádním digipacku v post moderním grafickém ztvárnění temnoty šedého zla ocelobetonové urbanistiky pravidelných tvarů. Škoda, že pro tentokrát digipack neobsahuje booklet s dalšími zajímavými výjevy obydleně neobydlených monstrosit lidského génia. Ovšem vydavatel Les Actures de L´Ombre Productions pro tentokrát nesáhl pro vydání po absolutní novince, ale jedná se o reedici výtvorů holandských WESENWILLE. Teda, tohle se týká především prvního disku, což je reedice debutového alba „I: Wesenwille“ této kapely, které oficiálně uzřelo světlo šedi roku 2018. No a na tom debutu je něco, čemu já říkám pravoúhlý black metal. Post black metal, dotýkající se pekla velkoměst a stavitelsko projektantského neumění. Tíživá depresivní atmosféra zmaru a odlidštění vládne albu, ale jako by ji nějaká nesourodost narušovala. Jako by hudební nápaditost do něčeho narážela, jako slepec hůlkou do prosklených zdí po obou stranách velmi úzké ulice. Kapela jde ve své tvorbě za hranice post black metalu, což jako hrdinský čin překračování mezí nezoraných vyloženě lze pochválit. Jenomže jdou za hranici, kterou z nějakého neznámého důvodu já nejsem schopen překročit. Je to jako kdyby post metaloví Harakiri For The Sky a třeba i mysticky zadoomaní Monolithe iniciovali ve své tvorbě Voivodovský progres. Na něco podobného jsem již loni narazil u kanadských Maudiir, kteří mají s WESENWILLE téměř totožný grafický vkus při vyzdvihování ponižujících dominant architektonického nevkusu na svých nosičích. WESENWILLE alespoň, na rozdíl od Maudiir nezní tak kostrbatě a předlouhé skladby plynou mnohem přirozeněji a mají mnohem silnější atmosferický potenciál ve stínech hranatosti. Potom namísto ódy, kde všichni svatí pochodují světlem ulic, se ozývá ze skladeb pochmurné oratorium. Prcháme před samotou v přelidněném světě pekla ze železa, skla a betonu. Je to skutečně jako kdybysme byli uprostřed davu lidí sami a tykáme si pouze s chladem bezduché architektoniky, jakožto vnuceným dobrem pro život s antidepresivy, kde sny o krásném žití jsou krutě zvrácený žertem uniformity. Dá se říci, že to samé obsahuje i disk druhý a jak již název kompletu naznačuje, tak jde o živák, který byl pořízen loni v březnu. Ten obsahuje dvě skladby z alba debutového, dvě skladby z druhého alba „II: A Material God“, který byl v době pořizování živého záznamu aktuální novinkou a potom se tam na závěr objevuje skladba zbrusu nová. Na tomto živáku můžete probírat tedy skladatelský vývoj kapely, který já jsem patrně nepostřehl. Ovšem o nějaký vývoj zde vůbec nejde. Důležité je, že všechny skladby mají svou neměnnou a patrně do skonání světa pořád aktuální atmosféru. Ovšem zajímavostí druhého disku je zvuk. Je to skutečně nahrávka z vystoupení? Vždyť tohle by mohlo jít do prodeje jako studiová záležitost a nikdo by patrně nic nepoznal. Ono totiž kolikrát i studiová alba mívají horší zvuk, vydávaný za undergroudový. No a jsme tedy na konci. Pokud se někdo rozhodne absolvovat oba dva disky najednou, tak jej čeká téměř hodinu a půl velmi neveselý emotivní zážitek. Potom by člověk taky mohl vzít všechen semtex, který na světě najde a mohl by se pokusit odpálit všechny ty strašidelné krabice, jímž kultivovaní otroci říkají domovy. No a jestli byl tohle přímo záměr kapely, tak je ten záměr vcelku povedený. 28.5.2022 (Rock´N´Roll Hell [7/10])