WASTED - The Haunted House (2022)

Tak tady máme jednoho žhavého kandidáta na heavy metalové album roku. Je jím "The Haunted House" od dánské, relativně neznámé, kapely WASTED. I když pro skutečné fanoušky heavy metalu, kteří rádi objevují to, co jim není zrovna naservírováno přímo až pod nos, by tahle kapela neznámá být nemusela. WASTED totiž za oponou slavných fungovali již v osmdesátých letech. Z těch let po nich zůstaly čtyři demosnímky a jedno full album. V nové éře nového milénia se kapela opět dala dohromady a především zaujali albem "Electrified" z roku 2019. Problémem kapely ovšem je, že se nikdy nedostala pod trochu větší vydavatelský subjekt, který by kapelu více propagačně podpořil. Totéž se týká i novinkového zářezu "The Haunted House", který vyšel u neznámého labelu Transubstans Records. Ovšem děkujme heavy metalovému bohu za to, že toto album skutečně spatřilo světlo světa, protože opravdu stojí za pozornost. Rozhodně se nenechte odradit od poslechu titulním songem "The Haunted House", který album otevírá, protože se mi jeví jako nejslabší článek alba a je mi trochu záhadou, proč byla tato písnička vybrána na samotný začátek. Ale jinak dále již čekejte kvalitní porci heavy metalu na způsob Judas Priest v agresivně energetickém pojetí z alba "Painkiller", s trochou moderní temnoty jako z alba "Jugulator". A když jsme u tý temnoty. Zdá se vám front cover alba zdařile temný? Tak věřte, že hudební temnota písniček je ještě zdařilejší. Veškerá ta mysteriózní hororová atmosféra jako by pocházela z odkazu temnoty prvotních Black Sabbath. Ale WASTED jdou v metalové tvrdosti ještě o fous dál a jistá podobenství s albem "Alice In Hell" od Annihilator jsou jen stěží popiratelná a správná heavy drsnost je jako kdyby ta mírumilovně nevypadající holčička vás táhla na laně po onom domu s ne zrovna hladkou fasádou za nohy až někam k nevlídným půdním prostorám. I když jsou kolikrát citelné i závany Metallicy a Megadeth, tak se WASTED nepouští do nějakých rychlostních závodů a zejména správně dynamické bicí drží jakékoliv pokusy o úprk při zemi a i při té monumentální tvrdosti opět vyplouvá na povrch záhadné atmosferično Black Sabbath. Je to kouzelné a děsivé zároveň. Přesně tak, jak to má být. Hororovou nekomfortnost završuje zpěvák. Ten nepatří mezi tradiční výškaře, sjíždějící klenuté melodie. Tenhle zpěvák melodiemi spíše šetří a jako by svým lehce nakřáplým hlasem ve středních polohách cedil jednotlivé slabiky mezi zuby. Chvíli jako by děsivě syčel a jindy jedovatě prskal, čímž dost dobře podporuje temnotu jednotlivých skladeb, které si nehrají na nebetyčné umění ani nabubřelou progresivitu. Ty písničky mají tah jako čerstvě vymetenej komín strašidelného domu, kde může o sto šest řádit meluzína i další nadpřirozená havěť, lidskou čeládku strašící. Tomuhle já tedy říkám kvalitní současný heavy metal, nevysmívající se odkazům dob minulých. Plný počet bodů nedávám především díky titulní skladbě, ale taky si trochu alibisticky ten závěrečný bod šetřím, kdyby WASTED přišli v budoucnu s ještě silnějším materiálem neskutečné hitovosti. 12.4.2022 (Rock´N´Roll Hell [9/10])