ARCHVILE KING - À La Ruine (2022)

Již mnohokrát jsem zdůrazňoval, že francouzská black metalová scéna je jako stát ve státě. Pro její atypičnost až ji mnozí zavrhují a jiní bezuzdně obdivují, ne-li dokonce zbožňují pro svou originálnost. Ale je asi jasné, že na tamější scéně existují kapely, které pravověrně jdou ve šlépějích tradičního norského zla. Ovšem album „À la Ruine“, black metalových ARCHVILE KING, jako by to hrálo na obě strany. Moc velkou nápovědou není ani černobíle zmatený front cover, jinak kvalitně minimalisticky vyvedeného digipacku, neboť jen stěží poznáte, kdo drží meč, zda-li je to vůbec meč a co s ním má eventuálně v úmyslu, když v druhé ruce drží magickou hůl ozdobenou bůhvíčím. Album má v sobě spíše ďábelské exploze zla než tradiční francouzský esoterismus hněvu a patrně mají ARCHVILE KING nejblíže k válečné mašinerii Gorgoroth. Pouze s tí rozdílem, že album nezní jako válečná vřava. ARCHVILE KING mají v sobě něco i z rouhačství Marduk. Jenom ty písničky nejsou jako rozbíjení řetězů falešných dogmat. Ano, ARCHVILE KING mají v sobě hodně ze severského ducha, ale patrně jim bude vyčítána jistá francouzská nonšalantní opatrnost. Jako kdyby chtěli válčit a přitom byli obezřetní opatrníci, kteří nechtějí nikoho rozhněvat. No a tady jako kdyby skrytě fungovala ona francouzská atypičnost, převtělená do zákeřnosti. Album nezní jako typické severské zlo, ale po hudební stránce z něho ARCHVILE KING čerpají. Jenomže i když využívají obdobných postupů, melodií i disharmonií, tak jako by v těch písničkách bylo něco víc. Jako kdyby používali při ukřižování masivnějších hřebů, které více roztahují kosti a svalstvo od sebe a způsobovalo ne větší, ale jinou bolest. Jako kdyby v trnové koruně bylo o pár trnů navíc, které způsobují další nepříjemné pocity, aniž by kdokoliv tušil proč. A to si ARCHVILE KING dovolují více akustických pasáží s romantickou atmosférou, než bývá zvykem. Něco prostě v těch písničkách je jinak, než bývá u černého kovu zlozvykem. Něco, co black metalisty bude nejspíše od dalšího poslechu tohoto alba odrazovat. Nápovědy tradiční misantropie totiž nejsou jasné. Chvíli jsem dokonce hledal i skryté spojnice s tvorbou punk metalových Melvins, ale i když se možná ani moc nepletu, tak mi na nerozumný rozum přišla myšlenka, jestli ARCHVILE KING nemají k black metalu obdobný přístup jako Treponem Pal k death metalu, i když industrial jako takový na albu nenajdete. Potom naprosto matoucí je bonusový track, který jako by pocházel od Mercyful Fate. Muzika ARCHVILE KING není nikterak složitá, ale na uchopení trochu ano. Jenom by ji mohl ovládat silnější duch černé atmosferiky. 25.2.2022 (Rock´N´Roll Hell [7/10])