MARTYR - Planet Metalhead (2022)

Pořekadlo, že kde se perou dva, třetí vyhrává, v hudebním průmyslu jaksi pokulhává. Tady by se mělo doplnit, že za tím třetím musí někdo stát a nejlépe s tučným balíkem peněz, jinak si ho nikdo zřejmě nevšimne. No a v mnoha případech je to opravdu škoda. Třeba právě album „Planet Metalhead“, holandské kapely MARTYR, by neměli přehlédnout fanoušci ryzího heavy metalu. Protože jestli se někde perou o přízeň fanoušků heavy metaloví titáni z pomyslné první ligy, tak právě tohle album je svou kvalitou patrně totálně převálcuje. Kdyby toto album vyšlo v devadesátém roce, tak by se mohlo hrdě postavit vedle alba „Painkiller“ od Judas Priest. Tyhle alba mají totiž společné atributy, jako jsou dravost, kompoziční vynalézavost a atmosférická nespoutanost. Kytarová hravost je i v tomto případě neskutečná a taktéž je podporovaná silnou, převážně dvoukopákovou rytmikou. Zpěvák se neomezuje pouze na melodicky čisté přezpívávání, ale naprosto přesně ví, zač je toho břitva i rašple a kdy využít syčivé jedovatosti. Ovšem MARTYR nejsou Judas Priest a píše se rok, jaký se píše. Také je nutné podotknout, že MARTYR nejsou tak úplně novou kapelou na heavy metalové scéně a že nějaké ty osmdesátky nemají naučené z nějakého heavy metalového slabikáře. Tahle kapela totiž v osmdesátých letech již existovala a vydala dvě alba, než ji komerčně úspěšnější žánry pohřbily. Jelikož tehdy svět nespojoval internet, ale rozdělovala železná opona, tak jsem tehdy o této kapele neměl ani ponětí a vlastně v záplavě spousty muziky jsem nezaregistroval ani jejich comeback v roce 2005. Ale tahle aktuální záležitost, třetí v pořadí od vzkříšení kapely, je prvoligová a samozvané hvězdy žánru, podporované nadnárodními korporacemi, by se měly rozhodně třást o své pozice na výsluní. A jak jsem již říkal, tak MARTYR nejsou Judas Priest, i když k nim mají nejblíže. Ale v takové „Demon Hammer“ je ke slyšení i epičnost Iron Maiden a „Metal Overdrive“ jako kdyby posvětil samotný Dio i se svým „Hhmmmjje“. A MARTYR se nedrží striktně pouze staroškolského dravého heavy metalu, ale vpouští do svých skladeb i něco současného power metalu. To je nejvíce citelné v trochu teatrálně podané baladické „No Time Goodbyes“, která by mohla dát vzpomenout na Iced Earth. Tohle heavy metalové album je prostě všestranné a vyloženě nemá slabšího místa. Možná, že výsledný efekt trochu kazí závěrečná balada „Wings In A Darkened Soul“, směřovaná ke street metalu. Za mě ovšem naprosto vede rebelantská úvodní řezanice „Raise You Horns, Unite!“ a potom zabijácká smršť „La Diabla!“ a Ironama načichlý speed fofr „Church Of Steel“. Opravdu se vyplatí natáhnout ucho i za heavy metalový roh, kde kytarový svět neovládá v takovém měřítku hudební prostituce a může vám nabídnout více než čtyřproudová dálnice, vydlážděná reklamama major labelů. Jestli tedy letos mám poslouchat heavy metal, tak s ostrými náboji MARTYR. 23.2.2022 (Rock´N´Roll Hell [9/10])