TYMO - The Art Of A Maniac (2022)

Politici nám svými sliby malují umělecký obrázek nádherných budoucích vizí, skrze něj voliči nevidí střety zájmů, zneužívání technologií, rozpadající se města ani drogy a alkohol v jeho ulicích a přitom skrytě malují ještě umělečtější obrázek svých blahobytných vizí, přes nejž se nebudou muset dívat za zdi svých příbytků, chráněných ostnatým drátem na bídu těch nejbídnějších. Žíznící realita možná není umělcem, ale taktéž umí malovat a tak na zdech uměleckých politiků zjevují se amatérské portréty prasátek, malůvky šibenic, i ženských a mužských reprodukčních orgánů. Primitivizmus obrázků je známkou nasranosti, která si žádá patřičný soundtrack. No a jeden takový hodně agresivně nasraný soundtrack k nevelebení státníků přináší kanadská thrash metalová úderka TYMO. Ta sice nepřichází s ničím novým, ale to není ani nůž na krku. TYMO vychází z agresivity žánru, z takzvané jeho druhé vlny, a i když v jejich skladbách můžete slyšet cokoliv, tak nejblíže mají k Municipal Waste. Jisté spojitosti s thrashovou klasikou Exodus, Slayer či dokonce Megadeth jsou ovšem taky slyšitelné. TYMO opravdu nepřichází s ničím novým, ale i nůž na krku se dá použít mnoha způsoby. Důležité ovšem je, aby to nic objevného plnilo svůj účel. Ono totiž některá thrash metalová alba jsou tak trochu jako kamufláž. Navenek se tváří nekompromisně a ve své podstatě jsou mírumilovná. Je to taková hra na obě strany, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Potom původní záměr je schováván za uměleckým vyjadřováním a muzikantské perfekcionistiky zabalené do líbivého zvukového kabátku. Jenomže TYMO nejsou žádní krasobruslaři, aby hráli na umělecký dojem. Sází bez okolků jeden killer riff za druhým a s ničím se nepářou. Nepářou se s tím natolik, že oni jako vlk se nenažerou, protože svým nasazením tu kozu rozšmelcujou tak, že ani na sekanou kousek masa nezbyde. Což znamená, že album „The Art Of A Maniac“ není pro thrash metalové kuplíře. A že by se TYMO schovávali za nějakej ušlechtile vycizelovanej zvuk, tak na to zapomeňte. Život je prostě drsnej a tak mi zvuk připomíná zednickou míchačku v krutých rychlostních otáčkách, kde se míchá betonová směs pro plaveckou obuv předvolebním kandidátům. A ta míchačka má ke všemu pěkně vymlácený kuličkový ložisko, takže je to fakt rambajz, lahodící mému uchu. Ale uši ušlechtilých hrdinů, kterým musí v noci svítit světlo, budou tvrdit, že TYMO jsou na poslech příliš monotónní a k závěru, ne-li již od poloviny, bude album „The Art Of A Maniac“ nudit. Ovšem moderními výdobytky nezdegenerované ucho skutečného thrashera dá tenhle maniakální nářez bez újmy na zdraví, aniž by musel kapele strhávat body za cokoliv a přimalovávat fešnému malíři na front coveru oslí uši. 20.2.2022 (Rock´N´Roll Hell [8/10])