NAURRAKAR - Uranfaust (2021)

Vždycky se někde najde nějakej asociální somrák s bílým límečkem, kterého napadne, že nejlepší řešení proti sodomistickým chovatelům králíčků je, když atom udělá bum bum. To se to v lidech potom probouzí náboženské cítění, když se káže jadernou hlavicí. Jenomže radioaktivní kazatelé zapomínají na očistnou opozici. Na disidenty undergroundu. A nyní na bílou orchidej zkázy dopadá neušlechtilý černý kov naděje. To black metaloví NAURRAKAR vydali novinkové album „Uranfaust“. A to album skvělé. Ne zrovna moc často se zaobírám textovou stránkou alb. Témata neřeším, protože každý hudební žánr je svým způsobem uvězněn v jistém klišé, které ovšem není zrovna radno opouštět. Asi jen stěží by slušelo black metalu téma o sexuálním životě motýlů, ale jaderná hrozba rozhodně není od věci. Mnoho kapel se s tímto tématem neumí poprat se ctí a zabředává do klišovité trapnosti stínů na kamenech. To ovšem neplatí pro texty nového alba NAURRAKAR. Tohle je brilantní slovní chaos, plný cynického hnusu opovržení i rouhání, a nic na tom nekazí ani časté využívání vulgárností. Naopak. Kombinace vulgarity se slovosledy nukleárního zmaru a náboženské terminologie je fascinující a ukazuje, že textař má skutečně správně nasrané básnické střevo. Texty se navíc nezabývají v až takovém množství přímo jadernou válkou a s ní ruku v ruce jdoucí apokalypsou, ale i nevzdělaností lidí a jejich aroganci vůči životu bližního svého „Člověk-chyba“, nebo si berou na paškál samotnou těžbu uranu „Neradost lidstva“. „Modlitba má“ by někomu mohla připadat po textové stránce jako hloupou parafrází na blahoslavenou hymnu Marty Kubišové, ale když prostě není s kým rozumně diplomaticky jednat, tak ta modlitba nemůže znít jinak. V textech se též objeví i pár slovních hříček, které potěší všechny ty srágory, jež v rámci odhalování satanistických veršů si pouštějí rocková alba pozpátku. Nám ostatním postačí si některé slovosledy jako „MOTA NATAS“ přečíst v bookletu odzadu. A to, jak jsem byl překvapen texty, tak mě bere i variabilnost vokálu. Vévodí sice spíše níže položený řev, místy tažený do šikovného extrému, ale ten je kombinován s naléhavými, křičenými vokály a to jak v závislosti na textu, tak na muzice samotné. Ta je vcelku nápadově propracovaná a pestrá a v žádném případě se NAURRAKAR neomezují pouze na zhoubnou krutost, ale pracují i s výrazivem děsu konečného zúčtování a potřebnosti nepotřebného funerálního pochodu. Takovou dost dobrou tryznou jsou houpavě kolísavé motivy ve skladbě „Mrtvý vítěz“. Oproti tomu je povedený úvod již zmiňované skladby „MOTA NATAS“, který má epický nádech s jistým druhem pozitivna, které se ovšem změní v peklo. Vždyť co může být větším peklem než to, když vám štěpící se atom sdělí, že jste sice vítězem atomový války, ale jaksi nemáte komu vládnout. Ono celý album „Uranfaust“ je to správný black metalový peklo. No a já si v tomto nukleárním marastu skutečně rochním a to i díky nervy drásajícímu autentickému zvuku neposkvrněného zla a hrůzy. Takže prach jsme a v radioaktivní odpad se obrátíme při poslechu kandidáta na black metalové album roku. 28.7.2021 (Rock´N´Roll Hell [9/10])