MY DYING BRIDE se po pěti letech vydali hledat krásy a lehkost bytí s novou nahrávkou "The Ghost Of Orion".
Ve svém soukromí se především Aaron Stainthorpe musel zabývat záležitostmi, které by nikdo z rodičů
nechtěl řešit, protože se příčí přirozenému koloběhu života. Předchozí album "Feel The Misery" jsem po dlouhé
době přijal za své, neb předchozí nahrávky stejný status u mě nezažívají. Na rozdíl od novinky více hřmělo
a místy až death metalově hrozivě. To novinka je celkově subtilnější, co se týče výrazu a jde na celou doom
tématiku jinak. Je podstatně méně agresivní, vše plyne v toku smíření se. Není naléhavě drásavá, chmurná či
plačtivá, ale více se raduje z toho mála, co je pozitivní na přítomnosti a radosti, že vše pokračuje dál a něco
zásadně pěkného může ještě přijít, byť je jasné, že se radujete jen částí mysli, protože převážná část zůstala
zakleta v podvědomí u špatných zkušeností. Soubor nyní emoce více rafinovaně balí a je sebestředně zahleděný a na
posluchači je, zda po sobě nahrávku nechá sklouznout, nebo si najde čas u chuť ji nechat proniknout vlastními póry.
Od prvotních tónů mě obtahuje klasický starý sound doomovek z devadesátých let minulého století. Zvuk i stavba
kompozic je napřímená a čerpá z dávných dob života skomírající nevěsty. MY DYING BRIDE volí klidný, čirý směr a
pokračují z minulé nahrávky ve střídání energie a klidu mezi jednotlivými opusy. Nemají zapotřebí ničím šokovat či
trýznit progresivní hranice hudby. Vlastní osobitost, vyhraněná a vyspělá, jim k bohatému výrazovému jazyku
dostatečně stačí. Hlavně jsou více klidní a skladatelské sebevědomí je ještě hmatatelnější a vede k jistému
civilnímu minimalistickému projevu. Aaron střídá melodie s těmi klidnějšími výrazivy, aby si dělal lože pro ty
agresivní, které z něj náramně povstávají a skladbám v dynamice výrazně prospívají. Hodně mi evokují mé oblíbené album
z roku 1995. Jsou umírnění a vědí, že méně je více, střídmost nahrávce prospívá jako zpětný řez ovocných dřevin.
Klidný tok melancholie a odpočinku od těžkých emočních útrap. Náramná výprava známým korytem řeky, kde toho nacházíte
stále dostatek nového, neb tok od vaší poslední zastávky mnohé změnil. Jak připodobitelné k toku dnešního života, kdy
nemáte žádné jistoty, že se tok nezmění v dravou řeku událostí. Znaven stíráním slz vím, že současní MDB mi stále mají co
dávat. Rozumím jim. I po tolika letech nacházím hudební potravu. Vyvíjí se charakterově a jejich emoce jsou i nyní proměněny,
zestárly. Jsou skromní, ale přitom velkolepí. Pevná melancholie je zcela nestrojeně civilní, a přesto silné melodie se
s vokálem volně vedou ke kýženému výsledku, který má smysl. Příbojů energie mnoho nenacházím, jsou dávkovány s velkou
decentností. Soubor přizval i vokální posilu, které dal významnou roli. Vokalistka Lindy-Fay Hella, známá z folklórního
norského kroužku Wardruna, prociťuje celou skladbu, která se nese v těžkém intimním minimalismu kytar a jejího uhrančivého
přednesu. Jak vykreslit prázdnotu marné melancholie lépe? Nevím a neznám možná řešení.
Po křehkosti umí vytasit spanilý mohutný kolos, který dokáže deset minut bavit a vám plyne čas v jiném, klidnějším tempu
než v realitě. Nevymýšlejí nic převratného, jen se topí ve své jedinečnosti, kterou nerozmělňují a neomílají. Naopak.
Schopně svůj odkaz rozvíjejí. Titulní skladba je jen nicotný předěl mezi dvěma obry závěrem alba. Soubor je v absolutním
klidu a nic nemusí bořit, nechávají za sebe promlouvat silné nitro a zkušenosti. Dávají svolení vést se vlastním podvědomím
a hrají to, co jim je vlastní a nemusejí se ohlížet na úspěch. Mají ho svojí silnou jedinečností již zaručený. Neztratit
vazbu na kořeny a nestát se užvaněným senilním hudebním seniorem chce mnohé a všechny tyto atributy MDB mají v sobě
zakotveny velmi pevně. Navíc mají dar tvořit vždy krásné skladby a melodie, byť jsou položeny do zármutku a chmuru. Náramná
nahrávka, kterou je radost poslouchat, je komplexní a dává smysl jen jako celek. 9.4.2021 (LedTherion [9/10])
