IHSAHN v roce 2020 najel na mód vydávání EP a "Pharos" je kalendářně druhé z tohoto roku.
Je však diametrálně odlišné od svého předchůdce. „Telemark“ a „Pharos“ jsou naprosto rozdílné
světy, které nespojuje nic, krom hlavního tvůrce. Pomocníci jsou také jiní a rozhodně ne neznámí.
Tobias s Ihsahnem odehrál živě nejedno turné a o rodinných i uměleckých vazbách na Einara z
Leprous jistě netřeba mluviti, neb jsou všeobecně známy. EP "Pharos" je zcela jiná káva a když
vyslovím právě pozdní Leprous, decentní DTP a popová hladkost ve spojení s Ihsanovskou melodikou,
tak asi tušíte, kde se tentokrát budeme hudebně pohybovat. Nejblíže má aktuální Ihsahnova poloha
k bratrům z Ulver, myšleno popovou část tvorby. Ano už i Ihsahn. Decentní, civilně citlivý výraz
mu byl natolik přitažlivým, že ani on neodolal a přivinul se k popu a vpustil ho do tvorby pod
vlastním jménem. Ihsahn vládne čistým vokálem zcela jistě o tom nelze mít pochyb. Ten je podobný,
jaký vlastní jeho kolega Kristoffer Rygg ze zmíněných Ulver.
Úvodní "Losing Altitude" je krásná skladba, kde se nikam nic netlačí a důraz je kladený na čistou
linii melodií a harmonií, plných citu a porozumění, a jisté pokoře kvalitní popové hudbě. Tu a tam
propuknou dravější kytarové výjezdy, ale nakonec je vše nevratně zahlušeno do pop rockové roviny.
Zpočátku jsem se těšil na další průnik do industriálního ambientu alá OSI, ale v konečném součtu
mi vychází popová éra Ulver, do které ještě exploduje kytara páně Ihsahnova, aby přechod mezi EP
nebyl až tak hrubě krutý bez nitek návazností.
V další skladbě jde už o absolutně subtilní a decentní soft rock pop. Ten z jisté deštivé plačtivosti
propuká do doslovných radostných britských kytarovek, říznutých špetkou grunge nostalgie. Bezelstný,
sofistikovaný, nezastíraný pop rock dobře zahraný a s jasnou myšlenou komponovaný. Tentokrát již
zcela bez vazby na metal, pouze pojítka na čisté melodie z tvorby páně Ihsahna. Tklivý počátek
titulní skladby "Pharos" zavání Ihsahna až do míst zcela mimo kovy i pop rock, až k decentnímu výkladu
svých tužeb melodických a pohybuje se zcela jinde, než jsme ho mohli kdykoliv slyšet. Za pomocí hřmotu
symfonických dechů přihrnuje ke svému jemnému výrazu i trochu dravějších tónů, které jen simulují
dřívější kytarové přílivy, jež prostě nyní vůbec nepřicházejí. I tak má skladba dar měnit se z klidné
do monumentální a závažné suity.
V čem je aspoň zcela stejné toto EP jako předchozí, je počet předělaných skladeb. I zde se nacházejí dva
kusy, ale jsou také zcela odlišné než minule a korespondují s aktuálním materiálem tohoto EP. První
pochází od Portishead. Jde o niternou, decentní, naléhavou výpověď, kde elektrické kytary jen tuším v
pozadí, jak načrtávají podkres vokálu a hlavním harmoniím. Vše teče klidným tokem decentnosti, přikryto
smyčcovými zábaly. Popravdě jako podkres dobrý, ale jinak se příliš nebavím. To další předělávka u mě
zanechává lepší dojem. Využití Einara z Leprous v dalším coveru od "Aháčů" je zcela logický, protože
barvou a kvalitou hlasu tam patří jako víko na kufr. Skladba krásně exploduje do extatických vypjatých
poloh a jistě boduje. Uchopení A-HA dává jasně na srozuměnou, že Ihsahn chtěl udělat čistě popové EP,
což zcela jasně bez kompromisů udělal. Ulver mi voní velmi a jejich hypnotický kvalitní pop mě baví. A právě
ona skoro koncepční aura, vznášející se nad hudbou Ulver, mi zde více schází nebo ji nemohu nahmatat.
Kvality kompozic a popový nadhled Ihsahn zvládá dobře, ale pane, nyní čelem vzad, čekám další sofistikovanou
progresivní tvrdou bouři, která nás postrčí přes moře zmaru a deziluze. Spokojím se však i s „jen“ stylovou
progresivní bouří, plnou skladatelského umění. 3.4.2021 (LedTherion [7/10])
