Počínání Finů ORANSSI PAZUZU bylo pro mého hudebního ducha vždy něco nadstandartního,
co se vyvazuje ze zavedených norem. Jejich odlišnost od stáda už tak minoritních stylů
mi byla velmi sympatická. Neustále v nich řve zvíře černého kovu, nihilismus, touha po
experimentu neuhasíná. Vlastní pohled na post black metal, mlžený do jedovaté psychedelie,
neuchopitelné tmavé stíny elektroniky, a pochybnosti se schovávají za kdejakým stylovým
záhybem. Chvíli se krčím v koutu zbudovaného scestí, abych vzápětí vytančil s experimentálně
kroutící se partnerkou pod vysokým napětím. ORANSSI PAZUZU jsou stále těžký kalibr co se
týče nad žánrovosti a stále se ukrývají mimo zájem větších množin posluchačů. Mnohdy mám
dojem, že jen tak nahazují motivy a nijak svoje skladby neřídí, ale čím více posluchač
obětuje sebe, tím více z nahrávky neustále dostává a pochyby zapomíná. Mají stále chuť
zkoumat sebe a možnosti žánrů, které přetvářejí k obrazu svému. Neznám příliš mnoho souborů
jako ORANSSI PAZUZU, které zatím nedosáhli meze vlastního progresu.
Skladbami se proplétají zaříkávací mantry, které uspí nejednu posluchačskou oběť, aby jí mohl
být vstříknut halucinogenní jed sloučenin vyvinutých ORANSSI PAZUZU. Hudebníci si pak mohou
konat dobro dle svého a umělecky se odpoutat od očekávání a standardů. Syrový black metal
můžete jen někde hmatem tušit, neboť ho pánové skrývají do vlastních stealth technologií a
výrazů. Dominující klávesy by mohly škodit, ale využití elektroniky je zde vedeno mimo akademickou
osu. Jsou pojivem a nosným nástrojem, který však promlouvá a vyvíjí možnosti souboru. Vždy se
těším, jak která skladba rafinovaně graduje, anebo vrchol tvůrci vypustí a směřují na jiné emoční
zákoutí, kde člověk musí pátrat a těžit pocity.
Rozsáhlé plochy jednotlivých dobrodružství dovolují post rockově a ambientně hypnotizovat do
nekonečna. Znepokojivé black metalové zlo nechávají svévolně probublávat na povrch spolu s
pokřivenou elektronikou. Pastva pro uši i duši. Avantgarda a neomezená netradičnost v silném
laufu při sobě. Strhující hudební obrazy stíhají ještě zběsilejší technokratické děsy a stínají
moji dosavadní představivost o nihilistické, nebezpečné hudbě, kde nemohu najít oporu v žádných
žánrových jistotách. Nikdy nemám tucha, zda se skladba zvrtne do techno tanečku nebo avantgardní
metalové kakofonické symfonie, nakonec to vždy pánové ukočírují do jistého průniku všeho, který
zavání kreativitou a vyspělým uměleckým směřováním.
Ambientně post elektronické čarování s roztodivnými rytmy a hudebními styly, to je také album „Mestarin kynsi“.
Vše stojí na rytmice, ale na jejím nosném rámu se pravda dějí roztodivné kejkle, které nakonec vůdčí roli
strhávají. V okamžiku, kdy zazní nihilistický black metal, cítíte se z okovů moderny vysvobozeni alespoň na
okamžíček a jste za to vděční. Když z budovaných nálad vystoupí osobitý silný black, řehtám blahem. Nejedna
taneční mantra je i poklidná v kontextu alba, až skoro „vánoční“ v duchu avantgardy a křivení tradic.
Ale před tím vypustí běsy a hrůzy utrpení, aby si je následně svátečně zažehlovala a usmiřovala na časy
budoucí. Dštivost sirných pramenů jest mísena s umírněnějšími rytmy a dovolí posluchači vstoupit zpět do
reálného světa bez tepelných a náladových šoků. Zvonkohry štěstí mě vpouští do posledního maratónu na albu.
Dosti zlosti by mohlo být alespoň závěrem, ale hudebníci si nemohou nechat pomoci. Je to zbytečné. Závěrečná
pružinová, roztodivná, psychedelická zvukomalba nenechává na pochybách, že se jedná o těžký hudební materiál,
kdy se ani kousku hudební plochy neponechává žít si obyčejným životem trudomyslného průměru. Když už rozklad
hudby, tak totální. Jestli světlo v uměleckém tunelu a překlenovací most ke koncertním zítřkům existuje, tak
se na dlouhou cestu rozhodně vybavuji nahrávkou „Mestarin kynsi“, která mi je dobrým společníkem už dlouhou
dobu a nezdá se, že bychom našli prostor pro rozkol našeho přátelství a ochlazení chutí se slýchat. Bravurní
avantgardní marastová sračka, která přetrumfuje nejednu chmurnou myšlenku a dává mi radost a sílu do dalšího
bytí, byť v něm nenajdu některé staré přátele, které bych vídal ještě řadu let, nebýt importované virové dávky
z Číny. Někomu holt nenahraji až do kuchyně na pěkný gól a nezahulákáme si „Pravda zvíťazí“… Ale můžu se s nimi
potkat už jen v myšlenkách při poslechu takových uměleckých skvostů jako je toto album. Sluší se poděkovat a
Finům ORANSSI PAZUZU, děkuji mnohokrát s poníženým vědomím, že to je málo. 25.11.2020 (LedTherion [10/10])
