Po sedmi letech od dalšího albového konce souboru a vyhazovu výtečného vokalisty
Roberta Lowea se už poněkolikáté CANDLEMASS restartují a vydávají album "The Door to Doom".
Souborem za celou dobu existence prošlo zpěváků nepočítaně a někteří i vícekrát,
a stejný případ je to i nyní u navrátilce Johana Längquista. Ten se však v mých meřítkách
zcela míjí s potřebami souboru a v porovnání s předchozími vokalisty spadá hluboce pod ně.
Nepůsobí nijak osobitě, rozezpívaně, je ustrnulý a moc okatě se snaží. Jeho charakteristika
je však platná i na album jako celek. Spánek souboru z mého pohledu neprospěl a byť se snaží
pumpovat svůj klasický majestátní doom metal, zaostávají a nepřicházejí s kloudným nápadem,
nebo skladbou, která by v mé hlavě zaujala místo refrénů z alba "King Of The Grey Islands" a
to se psal rok 2007. Dodnes mi z té doby rezonují v paměti některé momenty a prozpěvuji si
některé fráze i dnes, bez opáčka. Tento fakt nemohu nyní přisoudit recenzovanému albu ani
po dlouhém poslechu. Album mi prostě po měsících návratů a druhých šancích nic nedává.
Aktuální CANDLEMASS nepřicházejí s ničím, co jsem doposud od nich neslyšel. Melodie a harmonie
se opakují neustále dokola. Žádný posun. Trochu prosakuje vliv psychedelie z Avatarium. Dost
často dominuje kolovrátek sabbathovských riffů a punkový náboj. Zklidnění skladeb se nese právě
v rytmu Avatarium, nebo Black Sabbath z etap Dio / Tony Martin, ale ty byly vždy originální
a pěvecky podané parádně. Skladbám převážně schází vyšší osobitost a bláznovství. Z aktuálních
CANDLEMASS cítím jen strojenost a vnitřní nutkavý pocit hlavně něco po letech vydat. Připomenout
se v dobrém světle. To ano, album je dobré, ale na poměry CANDLEMASS to je z mého pohledu málo.
Nestrhnuli mne tak jako na ostatních deskách do svého resortu.
Občas nacházím dobré momenty, když například klidná skladba exploduje v doom monstrum. Padá mi sanice
i skeptický pohled na album k zemi. Přesto však u Längquista cítím, jak jede přes závit a jak by se rád
pohodlněji svým výrazem usadil do hard rocku. Kytary zvukově albu vévodí a vše zahlušují. V okamžiku,
kdy paběrkují a jen omílají jeden rif je zahlušení nezvratné. V takových zplundrovaných místech mám
chuť album vypnout a pustit si cokoliv staršího z jejich dílny, co aspoň tak neřve a má umírněnější
hlukovou kompresi.
Album má ambice být majestátní, ale často jejich rychlé tempo skončí v kolovrátku bez hlubšího smyslu.
Tvrdost mají v krvi o tom žádná, ale urputná snaha vykovat velké a silné refrény selhává na invenci a
ochotě inovovat. Ano, klávesy evokují pradávné doby Švédů, zvony zní jak o půlnoci při mlze na hřbitově,
ale výsledek žádný. Silná atmosféra na mě nedoléhá, vše je nedotažené a jen pro efekt. CANDLEMASS jsou
ve většině skladeb zalezlí ve své ulitě obligátnosti a nehodlají cokoliv inovovat a vylepšovat.
Nepřekvapují mě ničím a když skrytě zaimprovizují, je to vytrženo z kontextu a samoúčelné. Jako by jim to
někdo na poslední chvíli našuškal ve studiu. Ano, páni se snaží zapůsobit na smysly posluchače, ale hluk,
valící se z alba, je málo udržitelný a dynamický. Co mohu udělat, je to, že opět vyjdu na špacírek a
budu se snažit si broukat současné CANDLEMASS, ale stejně si myslím, že mě venku ani jeden motiv z
alba nenapadne a skončím opět v roce 2007, kdy mě Candlemass uhranuli v jejich novodobém restartu dokonale
bez servítek. Přesto doufám, nebo jsem v očekávání lepšího alba příště a uvidíme, kdo bude zase pro
změnu stát u mikrofonu.
9.10.2020 (LedTherion [6/10])
