DREAM THEATER v konsolidované sestavě na svých albech vyzrávají a nejinak tomu je i
na "Distance over Time". Vyklidnili se a nehrají na prog krev, ale na naprostou pohodu.
LaBrie, Rudess i Petrucci jsou již matadoři a konečně jim došlo, že méně je více. Ano,
dočkáme se exponovaných míst a nekonečných kytarových ekvilibristik či rytmických hříček,
ale vše většinou pasuje do celku a nehřmí samoúčelně na nevzdělaného, nebohého posluchače.
Každý má svůj prostor a díky tomu vystupuje do slyšitelného popředí i Myung, který na mnoha
albech přežíval kdesi v neslyšitelných zónách. Úvodní skladba je takovým konglomerátem
výše zmíněného a naznačuje zralost a klidnou současnou polohu souboru. Klidné písně
dominují. Rozvíjí nádhernou, nakažlivou, epickou šíři, jejíchž obrysů nedoslechnete. Klid a
naprostá vnitřní vyrovnanost dává vzniknout nejedné náramné písni, kde páni soutěží, jak
neexhibovat a přesto být progresivní ve své lince. Jako postranní efekt na mě z alba vystupuje
náramné souznění a vnitřní pnutí.
Lebedí si v nejedné krásné komplexní skladbě, kde se více pohlíží k prog rockovým kořenům, ale
také dochází k vyklidnění do baladické krásy a rozjímání. Nádhera. Neceknu a jen se nechám vábit
a hladit náramnou krásou a velkými melodiemi. LaBrie stoupá do výšin, ale poučen mnoha přemrštěnostmi
se drží na poslouchatelné straně konfliktu. Dokáže svůj vokál ovládnout a stáčí ho k sametovému
dojmu. Dominují klidnější, epické skladby. Na to, že nejde o nějakou brusku či tlak, ale jen o čirou
radost z jemné hudby, tak se nenudím a užívám si tok předkládané hudební pasty. Smíření a krása,
toť jsou hlavní distingované devizy tohoto alba. Ten tam je hřmot a samoúčelná nepísňová progrese,
či rozplizlé nekonečné dálavy instrumentálního bloudění.
Páni, vědomi si nástrah jednotvárnosti, umí vyvolat stále i prog metalový vítr, aby se opřel do
plachty s hravým a netradičním způsobem. Skladby hraničí až s funky náladou, skočné, zajímavé,
rytmicky netradiční. Spojení čerstvého skočného prog rocku a špetka metalu u DT funguje na chvalitebnou.
Závěrem alba už tvůrci neudrželi touhu a začínají natahovat skladby do rozměrů pro ně typických.
"At Wit's End" je rozsáhlá skladba, která přináší vrchovatý kopec progrese a kovového přístupu.
Čas a prostor dostává i obří květ epického skupenství, kdy mu je dopřáno se rozvíjet mezi jednotlivými
bouřkovými obdobími. Měňavost výrazů a střídání poloh nemá smysl vyzdvihovat, ale co mi uhranulo, je ta
ladná melodická krása, která ze skladby několikrát dokáže doslova vystoupit a osobně mě oslovit a osahat.
Závěr celého pěkného kompletu obstarává klidné, plouživé, distingované rozjímání. Pro celé album
je mírně škoda, že se páni technicky rozparádili a neudrželi svá ega i v poslední skladbě. Etudy zde
produkované jsou zajímavé technicky, ale jako celek to je neuchopitelný gejzír hráčských ekvilibristik a
výjezdů. Stav, kdy LaBrie mlčí a hudebníci vyhrávají, je pro mě smrtelný a nebaví mě. Další aspekt, který
se z hudby DREAM THEATER vytrácí a schází jim nejvíce, je větší odvaha a chuť pustit se na cestu vlastního
progresu. Začínají v tomto sektoru své tvorby dlouhodobě stagnovat. Ale při pohledu do jejich diskografie
asi nelze očekávat nějaký vichr v tvůrčí oblasti, ale spíše pečování o vlastní značku. 23.6.2020 (LedTherion [7/10])
