ANTIPOPE - Apostle Of Infinite Joy (2020)

Při poslechu některých alb mě napadají v lebeční dutině naprostý úchylnosti. Nevím, jestli je to samozvaným šílenstvím přímo oněch alb, které jsem si dobrovolně bez odporu nechal vpustit do své zvrácené duše, či se nechávám přílišně unášet atmosférou písniček a pouštím přespříliš na špacír svou fantazii, nebo jestli slyším přes rezatý plot až za temný roh. Podobné smysluplné nesmysly mě zahlcují i při poslechu nového alba „Apostle of Infinite Joy“, finských black metalových ANTIPOPE. Teda pokud se tomu, co oni produkují ještě dá říkat black metal. Nemám teda v mozkovně nadrcenou dopodrobna celou diskografii ANTIPOPE, ale z toho, co jsem měl možnost prozatím slyšet, nabývám dojmu, že tahle kapela tak nějak moc o black metalu nikdy nebyla, i když z black metalu vychází. No a z toho, co jsem slyšel, jsem nikdy nebyl vypruzen, ale album „Apostle of Infinite Joy“ se u mě zapisuje hodně tučným písmem. Doslova jsem zahlcen temnou atmosférou. Topím se v ní, ale rozhodně nehledám místo, kde bych se mohl nadechnout a oddávám se zhýralé vášnivosti. Dá se říci, že ANTIPOPE si vybudovali vlastní odvrácenou tvář temnoty, přesto mě napadají jisté šílenosti s připodobněním. Tak především si vezměte dark industriální legendu Samael. Tady jako kdyby měli ANTIPOPE naprosto obdobný přístup ke skládání písniček, což je nejvíce cítit hned z úvodní „Harbinger of Dawn“, což je svým způsobem nejvýraznější skladba na albu. Ovšem žádná ze skladeb nebyla ušetřena jakéhosi industriálního samožroutství v nepozitivních souvislostech. Jenomže ANTIPOPE jdou jakousi svojí nenásilnou cestou hrubosti tak, že intoxikační víla lékařství jede nerezovou špachtlí skrze dřeň s červenými krvinkami bolestivě až na druhou stranu kosti, bez ohledu na utrpení nedobrovolného dárce. Někdo by mohl tento přístup nazvat undergroundovým a svým způsobem by měl pravdu, neboť ANTIPOPE se nepokoušejí vnucovat nějakými podbízivostmi a ani po zvukové stránce není album vycezované k podobenství širší masy posluchačstva. Tady to zůstává rouhavě špinavé a čistému společenství patrně nepřijatelné. Albu vládne drsně řvavý vokál, který výborně pasuje do atmosfér jednotlivých skladeb. Ovšem je zde slyšet i black metalový vokál, který kolikrát přechází až v hysterický vřískot. Sem tam se objevují i jiné druhy vokálů, ale ve „Venereal Ritual for Dispersion and Reintegration of the Soul“ je ke slyšení hluboký, záludný, skoro čistý zpěv, který dá vzpomenout na Tilla Lindemanna z Rammstein, i když místy s nepravidelnou kostrbatostí Tilo Wolfa z Lacrimosy. Navíc mám dojem, že tý Lacrimosy je v muzice ANTIPOPE povícero, takže se jejich tvorba mocně dotýká tajemství gotiky. I přes silné atmosferično alba „Apostle of Infinite Joy“ zůstává tahle finská kapela tvrdou metalovou mocností. Dokonce skladby „Natural Born Heretic“ a „Red Goddess“ probouzí ve mně zvráceně vražednou mystiku atmosferičtějších poloh Hypocrisy. I když se to nezdá, tak ANTIPOPE vydali velice pestré album, které drží pohromadě jako svěrací kazajka atmosféru neúprosných negativních zkušeností. Miluji podobná atmosferická alba. Již po prvním poslechu jsem s naprostou jistotou věděl, že tohle album je prostě výborné až excelentí. Jenomže s každým dalším poslechem se stávalo nadpozemsky famózní a tím taky v mých očích je. 23.4.2020 (Rock´N´Roll Hell [10/10])