BORGNE - Y (2020)

Život je plný paradoxních omylů. Pod nos vám bez práce přistávají odpornosti industriálního metalu jako největší hnus vezdejší a přitom je to kolikrát pozlátko, které vám nechce za každou cenu sebrat iluze o romantice. Kdepak se mi to potom schovávala švýcarská partička BORGNE? Asi někde pěkně hluboko v žumpě pod těžkým betonovým příkrovem si vydávala svých osm alb. Ještě že toho devátého, pod stručným názvem „Y“, se ujal francouzský undergroundový label Les Acteurs de l´Ombre Productions, který má setsakramentsky dobrej čuch na black metalové divnosti plné zlých odporností. Při prvním poslechu prvních dvou skladeb „As Far As My Eyes Can See“ a „Je Deviens Mon Propre Abysse“ si říkám, že tohle album bude pouze o vztekle zuřících kytarách, řvoucím vokálu a klávesách, které nad tím vším budí děs a hrůzu, s nějakýma těma industriálníma serepetičkami jako ošklivou okrasou. Ono to teda nezní vůbec špatně, ale být toto album takovéhle celé, možná bych získal na ten děs a hrůzu imunitu a asi bych se trochu nudil, i přes tu hodně povedenou post apokalyptickou atmosféru. Jenomže hned na první dobrou mě zasáhl třetí, skoro desetiminutový song „A Hypnotizing, Perpetual Movement That Buries Me in Silence“. Tohle je naprosto skvělá epická báseň zmaru. Rytmika zpomalila a hlomoz vyplaval na povrch jako týdny pohřešovaný utopenec. Ke slovu se dostávají depresivně znějící, čisté vokály, infantilní sbory a mezihry vyplňují pazvuky neromantického noise ambientu. Ono celkově se po zbytek alba počala rytmika trošičku krotit, což probouzí velmi silné atmosféry skutečné ohavnosti. Ovšem kytary pořád řádně hlasitě řvou a vokalista jakbysmet. Řekl bych, že v těch nejzadoomanějších polohách jsou BORGNE nejsilnější, tím ovšem nemohu a ani nechci shazovat vraždící výpady zla. Tady nutno podotknouti, že pokud má někdo rád nažehlené industriální puky na svých čistých kalhotách, tak by se měl tomuto albu určitě vyhnout. Produkce tohoto alba je špína nejšpinavější a já si naprosto lebedím v týhle močůvce smradlavé. S každým dalším poslechem nacházím nová zvrácená vzrušení a propadám se hlouběji do bažiny moderních neřestí. Ovšem největší luxus ohavností se nachází až v samotném závěru alba v podobě skoro osmnáctiminutové „A Voice in the Land of Stars“. Tohle je další parádní epická báseň o cestě zažívacím traktem, jehož majitel stojí u těžkého rezatého lisu v posledním tažení, na nějž chladnou dírou ve střeše permanentně prší. Ne, tahle skladba nemá chybu. Vlastně celé album je skoro dokonalou odporností olejových skvrn, mocně prožívajících zasnoubení s krví. Tak proč živořit v čistých nebezpečných ulicích, když dá se bezpečně žít ve špinavé stoce? Tam nahoře ze žárlivosti propukají revoluce a ze závisti se vedou války. Nás potom neděsí ani krev na stěnách stoky, protékající skrze mříže kanálů k nám. No a černorudý, trochu atypicky zpracovaný digipack alba „Y“ fakt hrůzu nenahání. Tady si s nápaditostí kapela moc nepohrála. Ovšem tady jde především o muziku a ta je luxusní. Příživníci na smrdutém hnusu a bezradném zmaru by se tímto albem mohli krmit celý den. 10.4.2020 (Rock´N´Roll Hell [9/10])