OPETH netřeba představovat, jsou zde s dalším mega opusem a rovnou se rozhodli jej vydat
jako 2CD balení. Na jednom kotouči je anglická a na druhém švédská verze. Napoprvé mi švédská
verze nesedla a začal jsem raději tou anglickou, ale problém není s jazykovou mutací, ale s
celým aktuálním materiálem. Nemohu mu přijít na kloub a ani k němu nijak přilnout, či najít
cestu k pochopení. Možná se jedná už o moc velký progres, který ani příznivci vývoje nemusí skousnout,
a jde o taje, které můžou asi ocenit pouze tvůrci a teoreticky hudebně vzdělaní fajnšmekři.
Album začíná rozlehlým intrem, které je otravně prázdné a mnohé napovídá o věcech příštích.
Největší nuda, jakou jsem kdy u OPETH zažil. Nevím, zda se ji snažili zahnat dvojalbem v různých
jazykových mutacích, ale byl to asi jen marný pokus. Rozlehlé nakračování planinou je tak nezáživné,
až se ztrácím hned od prvního zpívaného songu. Podobně kdysi začali bloudit i Dream Theater. Jejich
pouť zmaru trvala dvě, tři alba a pak pochopili, že tudy život ani hudba nemůže dlouhodobě směřovat.
Skladby jsou na jakési pseudoumělecké úrovni, ale nikam moc nesměřují a stejně tak křehký Akerfeldt
s akustickou kytarou. Kráčí od ničeho k ničemu a marně hledají svorník, který by udržel jednotlivé
díly skladby v soudržnosti. Snaží se neopustit prog rock, ale zároveň touží kovat žhavé železo. Záměr
se jim však vůbec nedaří a celek se sype. Dobré momenty utopí v nic říkajícím brnkání, které je mimo
kontext. Když hudba nabere spád, je znovu utlumena. Jakmile zpěv začne být odvážně vyšponovaný a emočně
napjatý, dojde často k utopení se v čistotě a doslova divných nápadech. Mám dojem, že OPETH hrají příliš
odtažitě a obligátně. Rozdmýchávají zajímavé myšlenky pro sebe samé.
Zprvu se nejednou rozhodnou nakopnout zajímavý pádivý motor, ale vše zmaří, bezstarostně ležérně zahodí,
aby se jali brouzdat na akustických, zbytečných vlnkách rocku. Pánové začínají padat do pasti své tvůrčí
vize. Už nemají moc kam vykročit a snaží se přijít s něčím, co ještě nebylo v jejich podání převrtáno.
Ztrácí zpětnou vazbu a zapomínají na důležité. Dostávají se tak do podivných situací, ze kterých dle mého
jen těžce nacházejí cestu. A když ji naleznou, zase ji rozryjí akustickým rozvratným prvkem, který mě doslova
irituje. Množství této látky je nadměrné a není pověstným kořením. Naštěstí alespoň některé zárodky skladeb
gradují a přináší světlejší zajímavé motivy. Občas na mě doléhá myšlenka, že některé pasáže jsou zaznamenány
pozpátku, než je možné je zahrát, působí až nepříjemně – krkolomně. Možná muzikantský oříšek, ale posluchačsky
nedocenitelný.
Mnoho skladeb začíná minutovým brnkáním a nedej bože i srdceryvným Akerfeldtem. Tyto okamžiky na mě nezanechávají
nic, jen otisk zbytečnosti. Nevím, proč se pánové shlédli v tuctovém, plačtivém, klidném prog rocku, kterému
samotní nemohou nic moc dát. Skladby se z mého pohledu musí většinou protrpět a často nejsem schopen je jakkoliv
akceptovat za přijatelné. Ne vše je tak mizerné, jak mohou mé řádky působit. "Charlatan" je pro mě docela zajímavá
skladba na tvrdším spodku s nabubřelou basou, která vše hrne před sebou v pokřivených rytmech. Trošku nu-metalu
v tvorbě OPETH proč ne. Ale podtrhuje to pejskokočičkovské pečení dortu, ze kterého nyní mohou bolet břicha a
hlavy posluchačů. Zde mi OPETH současnosti přijde nejzajímavější a neotřelý. Jde o nejkratší skladbu a možná to by
mohlo být vodítkem pro cestu ven z aktuální kompoziční tvůrčí šlamastyky.
V okamžiku, kdy se zapojí symfonici a Akerfeldt pojme podezření, že by mohl fušovat do řemesla i pěvcům vážné
hudby, je vše naprosto špatně a jsem nepříjemně rozrušen. Stejně je tomu, když se pokusí o pokroucený, rádoby
dramatický šanson. Skladba může být ležérní, ale nedokonává dojem do potřebné uvěřitelnosti. OPETH jen samolibě
prezentují svůj názor na progres, za který schovávají stylové přebíhání od ničeho k ničemu kloudnému. Prog
rokové křehkosti krkolomně pojené a až nepříjemně zahrané. Skladby rozlehlé, neuchopitelné a nezajímavé, na
rozdíl od minulosti prázdné a neudrží moji pozornost. Chybí dynamika a vnitřní náboj. Celé album buduje konstantu
– čím delší skladba, tím větší nuda. Některé z posledních alb OPETH jsem docenil až s časem, nebo po delším
vstřebávání. Poučen tímto možným vývojem, řídil jsem se zkušenostmi i při posuzování novinky, ale mám dojem, že
tentokrát ke sblížení nedojde. Byť mám rád vývoj a progres souborů. Zde mám dojem, že se další vývojový stupeň
OPETH příliš nevydařil. Vliv Porcupine Tree, potažmo páně Wilsona je na hlavní osobu OPETH již velký. Album
nenabízí silné písně, neboť na ně vůbec nemyslí. Pro někoho možná zajímavý umělecký aspekt, pro mě závažný
nedostatek.
4.4.2020 (LedTherion [6/10])
