DECEM MALEFICIVM - La Fin De Satán (2019)

Když se řekne název státu Chile, tak se většině metalistů nevybaví nic, pokud se nevěnují zároveň zeměpisu, horolezectví, či fauně a floře atd., nebo zmrzačené historii Inků kolonizačním Španělskem. Samozřejmě, že čeští postarší spoluobčané si mohou pamatovat jméno státu Chile i z nejakčnějšího dvojdílu proletářské propagandy Třiceti případů majora Zemana - Rukojmí v Bella Vista, což byl fakt na tu dobu povedený akčňák a Jirka Hradec český Bond. S tímto možná bude známo jméno i Augusta Pinocheta, despotického vůdce státu, který vojenským převratem nahradil ještě více despotujícího vůdce. Jenomže on byl prý protestant a původní dobyvatelé země katolíci. Navíc je vcelku známo, že ty víry lidé v Latinské Americe brali tak nějak po svém, čiže vznikaly kolikrát víry nové, pouze se stejným jmenovatelem. Kazatelé víry prostě museli upravit kázání tak, aby nebyli domorodým lidem staženi z kůže. Tak mě člověče poser, proti čemu mají tamní horští vůdci black metaloví se svojí zapřenou hořkostí válčit? Jenomže chilští DECEM MALEFICIVM na svém debutovém albu „La fin de Satán“ nechtějí válčit, vraždit ani požírat nehodícího se zaživa. Oni chtějí otevírat brány vědomí. Propojit světy snů, fantazie a reality tak, aby se lidské vědomí vydalo novým směrem. K tomu jim dopomáhej bezbožný bůh a jejich atmosferický black doom metal. I když pomalé, přesto nechutně nevraživé elementy jako by pocházely ze strastí reality a jejich krutá cnost démonizuje štěstí temnoty. Hodně zadoomané pasáže hořkosti snad jsou kopulující noční můry nechtěných snů, které svým způsobem nejsou až tak deprimující, neboť po probuzení můžete své sny vykládat opačným způsobem, kde může zapracovat i fantazie tak, že se ani v nicotné věčnosti nebudete alespoň chvilku cítit jenom jako smítko v oceánu zoufalství. I když opět povedený digipack od Les Acteurs de l'Ombre Productions nehýří zrovna nejtemnějšími barvami, tak samotná exploze prázdna v vás zasáhne zdaleka. DECEM MALEFICIVM nejsou normální kapelou. Jsou hodně emotivní kapelou a jejich hříšnou necitlivost nespolkne každý. Oni nepředvádějí nic novátorského, i když jistá avantgardnost je z alba cítit. Přesto zaujmou trýznivými kytarovými linkami melodické sveřeposti, kterým přidávají pikantnost kosmicky syntetické operní klávesy, které vás posílají do jiné dimenze. Možná svou samostatnou kategorií jsou vokály. Tak nějak vévodí ona black metalová rašple, která sem tam přejde do chroptícího death metalového projevu. Sem tam se objevuje i jakýsi spílající čistý vokál. Co ovšem dodává zvláštní fluidum, jsou mysteriózně znějící chorálovité vokály. Trochu jsem se zprvu lekl, jestli si chlapci neukousnuli větší sousto, než můžou sežvýkat. Jenomže ne. Tohle je přesně to, co dělá kapelu DECEM MALEFICIVM v black doom metalu zajímavější. Kapelu, jejichž album „La fin de Satán“ je hodno poslechu. Písničky jsou sice dlouhé a třičtvrtě hodiny je vcelku dlouhé martýrium utrpení. Asi bude někomu připadat tohle album jako jeden monolit utrpení, s čímž svým způsobem souhlasím a nemohu vybrat jedinou skladbu, která by mě zaujala více či méně. Jenomže kolikrát se ti někteří rozhodnou vzdát se vrtat v takové monolitu. Jenomže proč se v něm vrtat, když stačí se o něj opřít a cítit vnitřní vibrace. I v manželství nepotřebujete vedle někoho ležet, ale být s ním a soucítit. Francouzský label Les Acteurs de l'Ombre Productions nesahá zrovna moc často po zahraničních kapelách a věnuje se své hodně zajímavé produkci. A když už sáhnul, tak to pro mě většinou nebylo to pravé ořechové. Ale v tomto případě je volba pro vydání alba neznámé chilské kapely z mého pohledu trefou do černého black metalového. 22.11.2019 (Rock´N´Roll Hell [7/10])