EVERGREY se mnou putují po celou svoji existenci a postupem času, s ohledem na uvadající
kvalitu jejich alb, náš vztah pomalu upadal. Englund nedávno zaskočil (mj. skvěle) u mikrofonu
Američanů Redemption namísto Aldera, který se vrátil domů k Fates Warning. Onen akt musel mít na
hlavní personu souboru efekt životabudiče, neb jeho výkon a aktuální tvorba EVERGREY se vymyká z
trendu, kterým se postupně ubírala a důrazně se od něj nyní distancuje. EVERGREY jsou zcela
čerství, moderní, nezávislí a v rámci možností progresivně power metaloví. V současném rozmáchlém
gestu nacházím budoucnost souboru na další dekády. Snad tomu tak bude a neuchýlí se příště jen k
vaření staré vody a recyklování známých úchvatných nápadů, ale půjdou myšlenkově dále, odhodlaní
rozvíjet svůj osobitý výraz umělců.
„The Atlantic“ bez zástěrky označuji jediným slovem - a to i po dlouhodobém letošním poslechu - omračující.
Celek mě naprosto uhranul a paralyzoval. Takovou nádheru a údiv v sobě pozoruji při poslechu výjimečně a
jsem rád, že se občas dostaví. Navíc u tak letitého souboru. EVERGREY čarují a umí být důrazní, nebetyčně
melodičtí, hitoví, ale zároveň se umí rozplakat a uvést vás do vlastního hlubokého zármutku plného raněných
nářků. Během několika minut umí navyprávět příběhů a rozehrát etud, až z toho omdlívám. Schopnost roztančit
a uhranout dalším taktem je jim vlastní. Potom vás sejmou a utopí ve zmaru a smutku. Mistrovsky, až se mi
z toho stala vyhledávaná fetiš. Zvukový výraz alba je křišťálově průzračný a každý instrument i nevýznamný
detail má svůj prostor. Putuji od náramnosti ke geniálním motivům a užívám schopností hráčů a skladatelů.
Bohatost výrazu je neuchopitelná a opojně nekonečná. Nemohu se dopočítat superlativ ani výrazových prostředků a
nálad. Slova nestačí neb i stý poslech "The Atlantic" stále hluboce prožívám a i s dlouhým odstupem
získávám každým poslechem další pocity. Snažím se nahrávku odložit a správně ji pojmenovat, ale nelze ji nechat
ležet na okraji lože bez dotyku a všimnutí. Máme hluboký vztah.
Duo úvodních skladeb představuje jedny z nejlepších souboru za celou jeho historii. Našlapaný sound demoluje
kdeco. Jednoduchá, přesto rafinovaná chytrost, nasazení, feeling, a procítěné plochy dovolují ukovat vlastní
pomník ze samých ušlechtilých vstupních materiálů. Úchvatná, výbušná, dravá jízda, evokující horskou řeku v plné
síle, která má čas meandrovat a rozlívat se do klidnějších míst, nebo barvitě, kaskádovitě padat přes výčnělky,
kam se jí zamane a kam má chuť se dostat jen ona sama. Pozorovat to a být přítomen tomuto tvořivému zázraku
je dar, který v hudbě s postupem let nenacházím příliš často. Skladby mají v podstatě jednoduchý základ, občas
mírně alternativně zachoulené, ale stylové otěže power metalu Švédi drží mistrně a nedovolují, aby skladby spadly
do žumpy prázdnoty. Naopak. Hradla progresu jsou zdvižena do maximální úvratě.
Temná tryzna hodna doomařů nebo potemnělých Amorphis není pro tyto pány také problém. Lkající Englund je ve
fantastické formě a přichází s mnoha tóny inteligentně nikoliv přeplácaně. Vše dokreslují klávesové rejstříky
ať už klasické nebo vkusně industriální, když je třeba ještě zesílit odtažitý chlad zmaru a smutku. Dokáží bez
potu neumětelství z doom metalu během mrknutí dynamicky speed metalově řezat a silou, až death metalového ražení,
rozlisovat předchozí nálady do zapomnění. Pak se Tom může něžně nad tou hrůzou sebestředně zasnít a rozprostřít
své klenuté vokály plné prožitků a chutí nám něco sdělit.
Z přívalových energetických, silových tryzen vyčnívá trochu nepatřičně baladická skladba „Departure“. Ale spíše bez
vlastní viny. Má svoji váhu. Akustické kytary dovolují vyniknout hře tlustých drátů Johana Niemanna, která spolu s
vokálem tvoří pověstnou třešničku na poháru dobrot. Jednou přichází i s rozmáchlou, až popem nasáklou skladbou, která
je jakýmsi odrazem poslední éry souboru. Tu jsem nebral jako patřičně kvalitní, ale spíše jako prázdnou tvorbu.
Teď si tuto polohu zde vychutnávám jako oddychovou od přívalu velkých momentů a jako vhodnou barvu do mozaiky.
Mathcoreově odpálená, závěrečná skladba, zapadající do tvrdého konceptu a rámce celé nahrávky, srovnává dění do
chtěného dojmu. EVERGREY reflektují sami sebe a vnímají moderní okolí, které svým způsobem rozvinulo jejich pradávný
odkaz do současné polohy. Současní EVERGREY definují mohutnost, současnost, bombastiku, kompoziční rozmáchlost,
ale mistrně zhotovenou, protkanou emocemi a silnými skladatelskými momenty. Nic není stavěno pro prvotní efekt.
Řvu blahem z kvality nahrávky a musím tasit nejvyšší možnou známku!
2.11.2019 (LedTherion [10/10])
