Třetí album nepříliš známých Španělů ALTARAGE – „The Approaching Roar“
dokazuje, že soubor zraje jako dobré červené víno. Sleduji je od prvotiny a zatím
mám dojem, že jejich tvorba svojí sevřeností a proudem upřímnosti nemůže jediného
současného, chmurně smýšlejícího black metalistu urazit. Šálek síry, nihilismu a
odlidštění neustále vře a doutná, proč k němu opakovaně slastně nepřivonět a neusrknout.
Nic mi nebrání hltat, lačně polykat a rozverně si nechat zatíkat všechen ten bordel do
svých záhybů těla a nechat jej prosakovat zbylými neunavenými póry. Nedávno jsem měl
štěstí si je vyslechnout živě a nutno významně podotknout, že na svém koncertním
projevu mají ještě velkou cestu k albové dokonalosti. Koncert se mi nelíbil a zněli
spíše jako pankáči a to značně nesehraní. Ale zpět k nahrávce, která je jako obvykle
na míle jinde než živé provedení.
Úvod do alba obstará neklidná akustická kytara, lehce se dotýkající domovského folkloru
souboru. Brzy je zalita černočernou vrstvou black metalového tsunami. Vzrostlé stromy, po
staletí ulevující zemi stínem, jsou mocně podetnuty a pahýly zadupány do horké půdy.
Pánové si umetají před vlastním prahem, aby jejich nihilistická procházka nebyla narušena
jediným živým organismem. Umí své temno konat už dokonale uvěřitelně. Odvažují se pronikat i
na pole řekněme atmosférického post black metalu, se kterým kosmeticky uklidňují své obrazy
temného, drtivého zmaru a bezmoci. Tyto emoce světa umí vyjádřit velmi klidně a uvěřitelně
vážně, těžce. Když se rozhodnou zahloubat a filozofovat, je jim dobře rozumět a rád jejich
vizím naslouchám a zadýchán odpočívám. Aby jen prázdně neplácali a profesorsky nemudrcovali,
umí navléknout pracovní mundůr a temné kapuce, aby je nikdo nepoznal a své vize černou prací
zhmotnit a vykreslit i s důrazným marasmem, který není ničím jiným než bohapustým koncentrátem
černočerné špíny a mazu zla lidstva. Dost často kooperují svůj black s naprostým death metalovým
lisem, který neuhne ani o píď a svojí silou přetlačí nejeden monolit, který zavazí.
Album je inteligentně nahrané a neustále vnitřně graduje sílu a umně stupňuje tlak a teplotu,
dokud černou nerozžhaví do běla a pak nastane už opravdu konečná anihilace. ALTARAGE chtějí
spalovat a líčit na absolutní černo na povrchu i vně, důkladně plochu vedle plochy. Bez slitování
a výběru výjimečných k uchování do budoucna pro rody příští. Po každé bouři může přijít další,
už nemusí být ničivější, neb vše je již zruinováno. Bere na sebe poslední úkol, už jen spláchnout
ty ostatky po podělaném lidském pokolení a uklidit pro věky klidu, kdy se sémě nevděčné bude ze
sraček zvedat staletí a bez šance dostat se na úroveň před apokalypsou. Ano, malby a uvěřitelnost
světa ALTARAGE je děsukrásná a dávají jen malinkou naději jak planetu recyklovat a zachránit ji,
ne pro některý z národů, ale pro očištěné lidstvo. Lidstvo pravé jednotné podstaty, které zvelebí
celý vesmír jako zahrádku, s meruňkou roztodivně tvarované koruny u skromného domku na malé vísce.
Cesta albem dlouhá jest, a přestože mě ALTARAGE nevláčí v rozměrném časovém pásmu, mám dojem, jako
by mě svými bouřemi máčeli týdny. Jsou chladně spalující, uchvacující a nehodlám jim bránit v tom
plenit moji mysl a podléhat. Zvláště, když klid mezi bouřemi je tak smyslně voňavý a zneklidňující.
Mohutné hřmění lesa a jeho destrukce hrnoucím se ledovcem. Kvílení rozšiřované údolní brázdy
je hlučně vzrušující. ALTARAGE mě válcují a nelze jim říct ne, když mě vyzvou na společný
silný příběh.
14.8.2019 (LedTherion [8/10])
