STEEL PROPHET - The God Machine (2019)

Řekněme, že američtí power metaloví veteráni STEEL PROPHET nikdy nepatřili k mým oblíbencům, i když byli mistry rychlých melodií. Vlastně se dá říci, že rozhodně nejsem znalec jejich tvorby. Co však vím úplně přesně je, že jsem již od nich slyšel mnohem lepší záležitosti a o tom se jaksi nemíním hádat. Nemohu říci, že by novinkové album „The God Machine“ bylo v nějakém směru průserově odfláknuté. Je to precizně odvedená práce od zvuku po hudební výkony a to nemluvím o vcelku povedeném fantasy digipacku, který by mohl někdo označit za kýčovitý. Jenom mi tady v tý metalový muzice prostě něco chybí. A to, co mi na tomto albu chybí, je život. Skutečné živočišné teplo. Z tohoto alba nemohu čerpat energii, kterou bych mohl potom předávat dál. Jako kdyby se původní živočišnost STEEL PROPHET stala pouhou rutinou a radost z rozdávání metalové vznešenosti se stala samozřejmostí. Už jenom tohle degraduje tohle album z výborného jenom na dobré. Kolikrát jsem po pracovním dni tak unavenej, že se mi nechce poslouchat alba, která zní unaveně. Proč jsou STEEL PROPHET unavení, když novinka od předchozího alba má rozmezí pěti let, tak to je mi záhadou. Když vynechám to, že STEEL PROPHET kopírují sami sebe, tak dost písniček se drží dost při zemi. Při tý spoustě střednětempých pasáží, na které je především sázeno, je to kolikrát o usnutí. Možná tam občas chybí i nějakej zajímavej nápad, ale při tom tak trochu bezduchém podání všechno ztrácí oficiální zajímavost. Z alba, které mohlo být výborný, se stává tuctovej stroj na noty s mašličkou. I zpěvák ty svoje party jenom přezpívává a ani při závěrešné rock´n´rollovce „Life = Love = God Machine“ se pořádně neodváže. Neočekával jsem nějakou originalitu, ale nedůstojná monotónnost týhle kapely je skoro ubíjející a jde to jedním uchem tam a druhým ven. A podobně dobrých alb vychází nehorázná spousta. STEEL PROPHET jako kdyby chtěli být jedni z mnoha a ne těmi, co by mohli udávat směr. Rozdávat radost ze života i dodávat odvahu nuzákům. Album sice startuje povedená speedovka „The God Machine“, jíž následuje „Crucify“, která jako by svým způsobem vypadla z nějakého pozdějšího alba Running Wild, jenže potom je to na delší dobu všechno. Až teprve se probudím při „Soulhunter“, která má jakýž takýž náboj. Naprosto mě míjí jakási ironovská epičnost „Thrashed Relentlessly“, i když je kombinována se speed metalovými výpady. Čekal jsem od tohoto alba víc. Mnohem víc. Po hudební stránce řekněme, že je to jakž takž dobrý. Možná je to irelevantní nuda, která se dá dobře strávit i oslavovat, ale nudně podaná, což možná odpouští metalový bůh, ale já ne. Tohle fakt nemá k průměru daleko. 22.5.2019 (Rock´N´Roll Hell [6/10])