HORIZONS EDGE - Let The Show Go On (2018)

Německé vydavatelství Fastball Music po delší době sáhlo po tom, co vydává vlastně nejčastěji a to po melodickém power metalu. Tentokrát se v tomto ranku dostalo na australskou female fronted kapelu HORIZONS EDGE, která debutovala v roce 2015 albem „Heavenly Realm“. Jestli vyzkouším i starší tvorbu kapely se možná ukáže, ale aktuální zářez „Let The Show Go On“ mě k tomu až tak moc nenutí a to se tohle album zrovna nechystám hanit. Kapela ví naprosto dobře, jak na potlačování nedůvěry vůči novým, neznámým souborům a proto si nejspíše získala důvěru oněch Fastball Music. Na to potlačování nedůvěry již určitě zapomněly některé nedůvěryhodné hvězdy power metalu, které nabízejí posluchačům pouze předraženou vatu. To HORIZONS EDGE jdou vstříc posluchačům chytrou přímočarostí, na jejíž přímosti kvetou upřímné melodie. Jenomže podobných alb jsou všude mraky a tak je možné, že než se dostanu k poslechu debutového alba těchto Australanů, tak zapomenu o čemže bylo vůbec album toto a nic na tom nezmění ani pěkná zpěvačka. U těchto alb prostě postrádám trochu nějaké neposedné zákeřnosti, která by je nějak od sebe odlišovala. Na skutečné výsluní se potom dostanou kapely se vtěrnou jednosezónní melodikou, což většinou nebývá zrovna moje gusto. HORIZONS EDGE by přeci jenom měli zapracovat na nějaké té pestrosti, ať se to už týká rytmiky, riffování či melodií samotných. Písničku od písničky jako by kapela kopírovala sama sebe a jedinou trochu květnatější záležitostí je potom „Farewell“. Ono to ani zase vcelku moc nevadí, když jistá šablonovitost vcelku dobře funguje. Za největší slabinu alba tedy považuji spíše projev oné pěkné zpěvačky. Ta jako kdyby jenom zpívala a nic víc, i když zpívá velmi dobře. Nejmarkantnější příklad její jakési neschopnosti adaptace do muziky je u epické balady „In Your Eyes“. Ona zpívá melodicky, přesto mi ten zpěv zní jako jedna rovina. Žádné pracování s hlasem a projevy emocí. Jako kdyby pouze sázela noty do předem připravené země bez zájmu o to, jestli ta nota vyklíčí spíše v pohnojené zemině nebo na kameni. Potom melodie může být sebechytlavější, přesto nevynikne a může se měnit v nudu. Kapela se může snažit zalévat sprškou riffů úrodnou zem jak chce, ale díky nasazení, nebo spíše nenasazení zpěvačky, se taková power metalová zem zúrodňuje jen pomalu. Prostě na projevu zpěvačky není všechno zrovna ok a když se kapela pokusí o předělávku od jedné z nejvýraznějších rockových zpěvaček, tak je potom tak trošičku zaděláno na malér. A přitom ta speed metalová verze hitu „Holding Out For A Hero“ od Bonnie Tyler je vcelku povedená. Ono vlastně o celém lbu „Let The Show Go On“ se dá mluvit jako o albu povedeném, jenom v davu dalších lehce ztratitelném. 22.4.2019 (Rock´N´Roll Hell [7/10])