Ať si kdo chce co chce říká, vliv vokalisty Strida a jeho projektu The Night Flight
Orchestra je na SOILWORK blahodárný. Právě skladby, kde je otisk velkých melodií,
lehkosti a rockové rozmáchlosti, posunují celý ansámbl do kosmických dálav
nezapomenutelnosti. „Verkligheten“ je o dvou tvářích, možná třech. Klasický našlapaný
moderní metalcore - groove metal, odlehčené rockové hitovky a pak vata plná klišé,
která zde slouží jen jako vycpávka k protažení hrací doby. Jako by pánům chvílemi
už docházela chuť nebo nápady na tvrdý metal a chtěli se posunout někam dále, ale
nechtějí to udělat bleskově, bez vybudování potřebného zázemí. Stojí u pověstného rozcestí
a je otázka, zda budou sledovat komerční cíle nebo umělecké. Tipuji si pověstného hybrida.
Instrumentální intro, zasmušilé jako u nějakých doomařů či psychadelic retro rockerů,
pomáhá SOILWORK nasadit nejedny maskovací obrazce a úhybné klamavé manévry. Pánové většinou
vykonají nesmlouvavou invazi a přiliv rytmů a metalcore nářez. Ale umí z něj vystoupit a
vykovat přívětivé, světlé melodie a radostné gejzíry kytarových sól. Vše šlape, a když se to
přelije melodií, mám dojmy, jako bych poslouchal starší Leprous se vším všudy. Skladby se
rozjíždí ve vysokém tempu a vraždí svojí upřímností a drajvem. Ten je vyhnojen klenutými,
táhnoucími se melodiemi, které tu melu povznáší do vyšších levelů. Občas se v té pompě utápí
hlavní myšlenka, ale budiž to bráno jako umělecká daň.
Album většinou tepe nápady a mění dramaturgii jednotlivých skladeb. Z vozby přes melodie se
soubor dostává až k smysluplným zvolněním. Nebojí se prezentovat metalizovaný pop rock.
Jednoduché melodie, našité na metalcorovou kostru. Vše funguje k prospěchu celku a jednotlivé
stylové vložky se kompaktně doplňují a věru nezní blbě. Strid nebojácně stoupá ho horních
rejstříků a celek mě odstřeluje na oběžnou dráhu naší planety. Na orbitě jsem bičován kosmickými
větry "When the Universe Spoke" a je mi dobře. Melodie tahají bez zadýchání z rukávů jako samotný
Devin T. Jestli mě některé skladby umisťují na oběžnou dráhu, tak skladba "Stålfågel" je
teleport časoprostorem, se kterým se mohu dostat tam, kam se mi ve fantazii zamane. Ano, stále je to
groove metal s metalcore šponkami, ale v podstatě to je progresivní okázalá jízda kosmem, jaké
umí Ayreon, respektive jejich vládce a kapitán Lucassen. Tato skladba by dominovala nejednomu jeho
albu a nezněla by jako od někoho cizího. Laciné popěvky umí Strid přednést a SOILWORK vhodně
zakomponovat do monolitních plátů svého výrazu. Této skladby se nelze nabažit. Vše, co mám rád na
metalu, progu a pompézním rocku, je zde svařeno do krásné skulptury, od které nemohu odtrhnout uši.
Skladba svojí "jemností" vybočuje z alba, ale zase ne nepatřičně. Bohužel po takovém sukcesu už se
těžko navazuje. V podstatě se jedná o pop. Hudba je s časem a přibývajícími zkušenostmi jen
dobrá a špatná.
Co si budeme povídat. Získat zpět nadvládu nad svojí myslí je po tak nakažlivé dobré skladbě
těžké. Ještě obtížnější úkol však čeká tvůrce. Snaží se splétat krásné core šlehy s klenutou melodií
a epickou rozlehlostí, vhodné k rozjímaní a zapomnění. Upřímně, nenacházím mnoho a mačkám na
přehrávači stále numero sedm. Některé skladby kolem mě už jen projdou bez vzájemného povšimnutí. Můžou
se tvářit nebezpečně nabroušeně a vykračovat drsně, nebo melodicky pohladit. Album už nesahá za práh
atmosféry, ale smířlivě (křečovitě) se snaží uhrát vítěznou hru do konce. Situaci nezachrání ani hostující
Tomi Joutsen a Dave Sheldon, jsou jen šperkem pro okrasu. Skladby, v nichž se představují, v kontextu
alba neznamenají nic než jen povinný bod ve stopáži. Oba hosté jsou zasazení do obyčejných skladeb na
poměry souboru. Hostující pěnici Alissu White-Gluz si zkuste najít sami bez nápovědy. Samotným
SOILWORK nyní schází ten nejtěžší krok k dokonalosti a většímu progresivnímu stupni, který je může poslat
do epických hlubin nebo nezapomenutelných výšin. 17.4.2019 (LedTherion [8/10])
