OPHE - Litteras Ad Tristia Maestrum Solitude (2018)

Rozpité barvy temných vzpomínek mají nulovou hmotnost imaginárnosti, přesto jejich gravitace je neúměrně vysoká. Ne že by jejich esoterika padala na nás, ale mi padáme do ní a v budoucnu by mohla být její hodnota nevyčíslitelná k ceně našich chyb. Hudba francouzského projektu OPHE se nedá obejmout. Není to laciná děvka, co by se nám oddala. To my musíme přestat být ve své píše laciní a přijmout to, že my bychom měli objímat. Objímat cokoliv, včetně zrady na sobě samých. Hudba OPHE je post. Post cokoliv. Zejména bicí a většina vokálů to žene k extrémnímu black metalu. Jenomže ani art rock, hardcore a doom metal se neschovávají za naši tvář bezradné zbabělosti. Ano, OPHE jsou jakýmsi post apokalyptickým soundtrackem k naší nevěrnosti, kterou ovšem od hříchů osvobozuje avantgardní anormálnost ve světě normálních pravidel. Pokud budete chtít normálně, tak si vezmete do rukou knihu příruček normálního chování, které někdo bral jako normální, když tu knihu normálnosti sepisoval. Žít podle nějaké takovéto normální knihy je však v abstraktním světě nenormální. Kolik normálních lidí sepsalo nějaké normální knihy, jako třeba Evangelium. Co kdyby někdo napsal Levandelium podle levandule. Pořád by to byla kniha, kterou by vás chtěl někdo k něčemu nabádat, i kdyby se to jmenovalo Ozzvangelium. Pro peníze cokoliv. OPHE ovšem nic nepředstírají. Jsou temní a i hysteričtí, ale jsou barevní. Neukazují jeden směr a nepřikazují zahazovat brožury o slušném chování do ohně či kopřiv. OPHE nám svou nepředvídatelností ukazují, jak jsme předvídatelní na negativu pošahaného světa. Celkově kompozice a i atmosféra skladeb by mohla někomu přivodit slušnej hysterák, zvláště když se v tom egocentrickém neběsnění objeví i pazvuky saxofonu, které vám nechtějí sdělit žádnou melodii. Dá se říci, že OPHE, mající základy v jiných francouzských kapelách, je projektem vytříbenosti hnusu. Ošklivost se jeví jako zákon. Jenomže jak známo, tak každý zákon má své mezery a díry. U OPHE je to jakási vzdušnost. Jako kdybyste na konci tunelu viděli ono pověstné světýlko a tím se OPHE od spousty post čehokoliv liší. Oni jako by dávali naději. Hnusnou, nepředvídatelnou, přesto naději. Možná to bude někdo brát jako mínus, ale já to beru jako neskonalý klad. Svět je prostě hnusnej a míří k zániku. Přesto jsou tu věci, pro které se vyplatí žít. Stromy, jahody i výměna brzdové kapaliny mohou být světlým bodem v prázdnotě. A o to OPHE jsou. 1.3.2019 (Rock´N´Roll Hell [9/10])