SCARS OF THE INSANE - D.H.A.R.M.A. (2018)

Roku 2017 mě na poli mišmaš alternativním vyděděnství sestřelili svou bezprostřední barevnou hravostí Matahari a v roce 2018 jsou to pro horizontální všežravost díkůvzdání SCARS OF THE INSANE. No a hned při poslechu aktuálnosti „D.H.A.R.M.A.“ sahám po jejich předešlém počinu „Searching For The Dead Sun“ z roku 2015, taktéž vydaném Pařátem a zkouším se ujistit, jestli skutečně poslouchám tutéž kapelu, nebo se mnou cloumá duchařské harašení. No a zjišťuji, že je rok někdy jindy a někde jinde, přitom pořád všude a vždy. Jakási moderní chaotičnost jest zachována, ale věc první a asi méně podstatná je samotná produkce alba. Zvuk alba se netváří zbytečně extrémně a dává větší prostor jakési spontánnosti, znázorňující stíny padajících sekund věčnosti. No a když jsem u tý spontánnosti, tak mnohem podstatnější je fakt změny u mikrofonu. Zatímco u debutového zářezu zněl mužský vokál možná trochu nuceně, s jakousi fúzí rozpolcenosti, tak nově zní ženský zpěv u SCARS OF THE INSANE mnohem přirozeněji. Tento druh nestrojené spontánnosti mi přijde mnohem srdečnější, i když je to jako erotická romantika na koberci z ježčích kůží. Ta změna u mikrofonu je hodně citelná, ale i samotní SCARS OF THE INSANE se již netváří jako rebelanti ve výfukové bublině a jejich moderní chaotičnost jako by dostala řád smyslné nesmyslnosti. Ještě tak úvodní „D.H.A.R.M.A.“ má svoji strukturou jakousi kyselinotvornou zbabělost futurismu z debutového alba, ale kapela jako kdyby přeci jenom vsázela více na osvědčenou písničkovost, i když v propracovanější adhezi, čímž z mého pohledu zpřístupnili více své totemy dekadence laskavých lidí. V tomto ohledu vede prosperitu gladiátorů na kolečkách písnička „Surrender“, i když teda nemohu pohanit ani jednu z osmi skladeb, natož potom třeba i závěrečnou „Cycle Of Force“. Ovšem SCARS OF THE INSANE vědí, že je potřeba nabídnout více, a tak písničkám dávají dostatek vitamínů šílencova libida a esoterická džungle prapodivné zvrácenosti má svou vlastní tvář. No a ono mít vlastní tvář v přelidněném městě není žádná sranda, zvláště když šlechtitelské stanice vypouštějí do ulic všelijaké klony. Ovšem SCARS OF THE INSANE využívají chytře spleteného spiknutí melodií s drzou razantností, aniž by se museli tvářit jako bohové klamu, což byl možná decentní problém debutového alba. Jenže i to debutové album jsem považoval za dobré. Ovšem novinka je naprosto výborná. A to si vemte, kdyby kapela dokázala stvořit tak hitovou záležitost, jakou je jejich hodně povedená předělávka „The World is Not Enough“ od Garbage, tak by mi bodovací možnosti nestačily. Ale i takhle dávám krutých devět. SCARS OF THE INSANE prostě u mě vyhodili rozumové jističe s očekáváním nahození pojistek racionality. No a to, že jsem chlap a na alternativním crossover poli mě pikantně sestřelují alba s ženskými vokalistkami, s tím nemá nic společného. 23.1.2019 (Rock´N´Roll Hell [9/10])