Třicet let od debutu Billy Milano oprášil svoji značku M.O.D. a po desetileté odmlce,
vyplněné mediálními sračkami, nahrnul energetickou bombu nebývalé síly i na vlastní poměry.
Sebral nové, neznámé kámoše do party a nadrtil náramně pohodovou, přesto zadky kopající
nahrávku. Hardcore od matadora má znít přesně takto, žádné uloudané rádoby proplesky,
ale pořádná zemitá hudba se srdcem na správném místě, která vás nenechá na pochybách,
co vám chce sdělit, nafackovat. Album disponuje zvukem, který mám opravdu rád; je hutný,
mamutí basa a relativně nepřepálený hluk na daný styl. Nahrávku jsem slyšel v době vydání
a sebrala mě pozitivně, nyní se po roce a půl vracím a kvalita si říká o pár řádek s odstupem.
Milano se musel nahráváním i výsledkem skvěle bavit. Z alba cáká upřímnost a nadhled na míle
daleko a rád se nechám tímto matadorem také bavit. Zvláště když člověk neví, zda se s
ním neschází naposledy.
Billy je postříkán živou hudbou, a buď ho navštěvuje po nocích zubatá s materiálovým atestem
na svoji čepel, nebo nevím, co ho tak vzpružilo. M.O.D. hrají jako by cítili, že je to naposledy.
Celkový dojem z úchvatné jízdy kalí jen kecy amerických politiků, kterých Milano na desku dal
hlavně se závěrem moc. Ale to je Billy, politicky vyhraněný maník, který si mele tu svoji.
Album je krátké a proletí díky stopáži skladeb jako tsunami. HC palba bez servítek, vál na všechny
problémy, odvaz a nadhled. Neskutečný drajv punku a amerického HC v jednom.
Body Count nadopovaní steroidy a melodika nepodobná starodávným Suicidal Tendencies, kteří jsou zde
dobře nakonzervováni inhibitorem koroze. Sex Pistols zadávení metal hardcorem. Skladby jsou jako
rodící se lavina. Nejprve relativní klid a pak to řachne a už se to sype na nebožáky pod svahem.
Tak neskutečná utržená masa, implementovaná do výrazu v hudbě, se málokdy slyší a osobně mi naskakuje
z výsledku husina, což se mi u hácéčka stává jednou za čas. Můžete sáhnout na albu téměř kamkoliv a
máte hymnu pro bojovníky v oktagonu. Po vyslechnutí zápasníky by však musely být připraveny po
okrajích ringu svody na krev a vany na urvané končetiny. Totéž platí pro další sortu skladeb, smršť
a nakopávací halekačky v jednom. Nechápu, kde se to v Billym bere. Chrchlá, huláká, melodicky haleká
a celek je neskutečný, organizovaný bordel, který musí při živém hraní zabíjet a vyvolávat úsměv na
tvářích bez rozdílu věku. U M.O.D. mám jistotu, že se vyblbnou pánové na pódiu i posluchači na place.
Nekompromisně se nezastavuje, drncáme se kupředu a občas se kosmeticko-melodicky zvolní, nebo stadiónovým
refrénem vystoupí z enormního tlaku. Celek je nekompromisní jízda, drtička a exprese. V okamžiku, kdy se
jednotlivé nástroje i vokalista utrhují z řetězu, aby se v klidnějších pasážích vše vrátilo do normálu
a nechali se zpět přivázat na řetěz, zvedám maximální bodové hodnocení, které sráží jen drobnosti, na
které není čas při tom frmolu pomyslet. Chcete direkt s totálním drajvem a entuziasmem veteránů? Račte
vstoupit a hýbat se dle libosti. 18.1.2019 (LedTherion [8/10])
