Mám rád soubory melodicko metalové a zvláště tehdy, je-li v nich dobrá zpěvačka s
kvalitním hlasem a nejde jen o namalovanou panenku, dosazenou do sestavy z mamonu
vydavatelství. Proto je potřeba občas zapátrat hlouběji a vytáhnout někoho, kdo si alba
vydává sám a mít se při tom na pozoru před amatéry. Američané SEVEN SPIRES na to jdou
od lesa symfonického metalu, ale pěkně komplikovaně přes progresivní příchutě. Adrienne
Cowan navíc nepatří mezi kníkalky, ale mezi dračice, co mají oheň nejen v hrdle. Vládne
pěknou barvou, silou, rozmanitostí a nebojí se ani drsných odvětví. Někdy střídá polohy
vně věty a je radost si ji takto vychutnávat.
Soubor je v encyklopediích označován jako symfo-metalový, s čímž se nemohu plně ztotožnit.
Trocha těch kláves tam je, ale především se jedná o power metalové pnutí, stříkané pořádnou
dávkou progresivního metalu ze staré školy. Tu a tam se nějaké orchestrace objeví, ale
převážně v podkladu na dokreslení. Úvodem alba cítím epickou rozmáchlost, jakou vyčarovali
Bathory na svém albu „Twilight of the Gods“. Zde doslova slyším hlavní nosnou melodii umně
Američany uchopenou a zakomponovanou do jejich kovu. Aby mě však brzy popletli, náhle stáčí
kormidlo třeba do vod swingujících, rozjetých Diablo Swing Orchestra či Madder Mortem, kdy
nechybí kejkle, exprese a hlavně cit pro to být progresivně laděný a dravý. „The Cabaret of Dreams“
je prostě úletová, vypadlá z pera vážně nevážného Devina Townsenda.
Tváří mají mnoho, ale umí i základy. Zatopit pod kotlem a klopýtat ve vysokém tempu. Ani tady
neztrácejí dech a ukazují, že poslouchali kdeco od "Painkillera", přes Malmsteena až po Fates
Warning. Skladbám neschází drajv, tempo a vlastní tvář na poměry vysokého stupně zápůjček. Nemají
problém z tvrdého kovu vystřelit smysluplnou šťavnatou melodii, která balancuje na ostří popu a
zmaru. Několikrát se dostane na onu symfoniku, a to mi trochu připomínají nedávno rozpadlé
Stream Of Passion. Tu a tam se na řadu dostane i jednodušší skladba, která evokuje nedávný
počin Vuur s Anneke u mikrofonu.
Skladby nejsou nikterak uměle nastavovány, vychrlí svoji myšlenku a silné momenty v dostatečně
krátké době a tryská se dále. Proto občasné epické zvolnění neruší a přichází vhod před dalšími
jízdami a přívaly nápadů. Přesto album v druhé polovině působí hodněji. Vše však schvátí drsná
"Paradox", kde se na podkladu bombastické symfoniky sype síra a hrne drsný štěkaný vokál. A z
takového ohniště vylétají jiskry a dalekonosné rakety melodií a očistné radosti. Srážka Cradle
Of Filth a SEVEN SPIRES má koule a ničí ku prospěchu celku. Umí se zahloubat, zasnít a zaobalit
se pod mohutnou baskytaru a zase po vzoru Madder Mortem zhotovit osobitou skladbu s povědomou
chytlavou melodií. Jediná rozlehlejší skladba je osmiminutovka "Burn", která by se měla stát
učebnicí pro začínající, nebo zrcadlem pro zasloužilé frontwoman celky, které se topí v patosu
a dalších nedobrých zákoutích vlastní ztráty identity. Fantastická jízda, stejně jako celé album,
které se opravdu vyplatí i přes hodinovou stopáž vychutnat pozorně a najednou. Tolik barev je sice
nyní vidět i v přírodě, ale "Solveig" žádný vichr neodfoukne. Jen vy sami, až se ho nabažíte. 2.11.2018 (LedTherion [8/10])
