SQUIDHEAD - Cult​[​ist] (2018)

Andělíčku můj industriální strážníčku, fakt mě občas před infarktem z nehlomozu opatruj. Dost často vážně mívám problém s tím, jak se kapely škatulkují. Zvláště potom u žánrů specifických, jakými jsou například gotika nebo industrial. Nedivím se, že se příznivci těchto a dalších podobných žánrů mračí nad tím, kdo všechno zneužívá visačku, se kterou má společného pramálo o trapném vykrádání nemluvě. Když už chce hrát někdo industrial death metal, jako například belgičtí SQUIDHEAD, tak ať se toho industrialu neštítí. Ať to je teda fakt industrial. Nějaká ta šup hup elektronika jen tak sem tam mě prostě nedonutí mluvit o industrialu, i když by to mělo být pouze a jen koření k brutal metalové esenci. Některé kapely ještě sázejí na strojově znějící bicí, ale když z toho nekape mastnota, tak je marnost nad marnost bycha honit, i kdyby nebylo pozdě. To se ovšem SQUIDHEAD a jejich debutového alba „Cult(ist)“ příliš netýká. I když mají bicí naprogramované, tak znějí skutečně spíše death metalově, i když s jakousi přismrádlou příchutí moderní doby. Jenže když kapela o sobě napíše do promo listu, že hraje industrial death metal, tak prostě něco očekávám a to pořádnej hlomoz a skřípání a fakt jsem byl po prvním poslechu krutě rozčarován tak, že jsem točil hlavou ze strany na stranu jako pes, když se zbavuje ze srsti vody z nechtěné koupele. Je pravdou, že ten romantický front cover mě teda mohl varovat a i promo fotky jako by spíš spadaly do gotických chrámů, než do továren. Tedy pokud rozpadlé chrámy nebereme jako bývalé továrny na rádoby nesmrtelnost duší. Navíc SQUIDHEAD uvádějí jako své inspirační zdroje Meshuggah, Devin Townsend, Fear Factory, Morbid Angel a další. A docela by mě zajímalo, kdo jako ti a další, protože jsem asi nahluchlej, ale o výše zmiňovaná jména se kapela otřela snad zpoza tří rohů. Ale konec zbytečného kritizování. Co slyšet měl jsem, jsem nadhodil a teď teda co vlastně skutečně slyším. Ne že by tam nebyl ten idustrial slyšet, jako třeba hned v úvodní „Abyssal Worshipers“ nebo „Whispers Of The Deep“, ale skutečně je to jen jakési zpestření staroškolské obludnosti. Obludnosti, která má nejblíže k death black metalu. Teď, když jsem se již dostatečně vyvztekal, tak mohu říci, že mi jsou belgičtí SQUIDHEAD i vlastně sympatičtí. Sice mlátí především takovou tu starou školu, ale tuctovost zahánějí výdobytky moderní doby. Nejvíce ze všeho za to patrně můžou programované bicí, ale důležitý je i skladatelský přístup. Jestli má kapela ty své vzory, které jim radši nebudu zkoušet rozmlouvat, tak já tam slyším místy poněkud jiné kombinace. Jako příklad uvedu skladbu „Mad Painter“, kde jako by se potkali Venom s Bolt Thrower a veškerej ten death black metalovej bordel jim dirigovali Samael. Vcelku povedená kombinace, jenomže je to prozatím takové neotesané, neohrabané a snad až příliš surové. SQUIDHEAD na sobě ještě musí hodně zapracovat po skladatelské stránce a pokud opravdu chtějí být industriální kapelou, tak se toho industriálu nesmí bát. A taky by si měli trochu podchytit své zvukové vyznění. Kytara z basou zbytečně přeřvávají elektroniku, které je tam možná i více, než je možné obyčejným uchem rozpoznat a celé to potom přeřvává vokál. 7.7.2018 (Rock´N´Roll Hell [6/10])