Igorrr je konečně po pěti letech točení knoflíků, mačkání klávesnice a vyhledávání vhodných samplů ke komolení zpět.
A jsem tomu rád. Jeho hudba mě už léta nemůže šokovat, natož popudit, ale umí mě občerstvit a dovolit s čistou hlavou
vychutnávat i ryze klasická alba, která vycházejí v dnešní době. Gautier Serre je v mých uších umělec, který umí spojovat zvuky,
žánry, vokály a rytmy tak nesourodé, do komplexního celku, který je možné nazvat zvukomalbou. Ve Francii se vždy nějaký prznitel
našel, ať už byl u vesla kdokoliv s jakoukoliv úchylkou. Naštěstí se hudbě, linoucí z tohoto alba, stále daří po každém taktu
překvapovat a nachytávat posluchače na špeku.
Potřebujete seřvat, nasekat do svazku? Není problém. Kousavá, nasraná, štěkavá bestie, která dusá jako parní dmychadlo z počátku
minulého století, ale svým bohurovinným rytmem nakonec vše rozdrtí. Stopky, kroucení, máchání, ždímání, dopouštění, ano připadám
si jako v bubnu automatky, který po sekundě střídá všechny programy a testuje účinky na můj organismus. Ten kupodivu v tom chaosu
a zmatku prospívá a s radostí vzdoruje vlastnímu věku. Nic nekončí, vlna za vlnou. Vlny hudební slasti. Šílené breaky, operní vokál,
blackové vozby, infantilní neoklasicistní prvky, to vše jde narvat do jedné urny a vše pojistit hřeby, aby se ta šílenost nevyvalila znovu
na světlo pozemské. Špína, nadpozemskost, božskost, dekadence a šílenost. Vše umně nastimulováno a opícháno stovkou injekcí adrenalinu,
botoxu a industriálního lomozu. Návyková droga je tato třaskavá směska různorodých materiálů splácaných a spojených zajímavými nápady.
Vše ve zběsilém tempu, při každém novém kole poslechů vychutnáte něco jiného.
Klasická tahací harmonika také není problém a je zapojena v míře velké do celkové hry samplů a zběsilosti, kde se pojí elektronika, industriál,
trance, black a Balkán. I nějaká ta jedna slepička se zatoulala z Igorrrova předchozího dvorku. Vozba střídá vozbu. Avantgardně blacková sypanice,
třísněná zmarem a šílenými breaky. Opera, black, break core, experiment, sampl, arábie či orient, to vše v kadenci - co takt to změna. Co skladba to
originál a po lomozu může přijít např. komorní klavírní úvod, který konečně navozuje klid a prostor na oproštění se od návalu agrese a expresivních podání
hudby. Závažnost, tíživost a intimita jsou uchovány, nakonec se v symfonice začnou rýpat podvratné samply, duši a čistotu křehké skladby jen tak provětrají,
aby mohla žít svým zajímavým poznamenaným způsobem života. Zvrácená nádhera.
Neoklasicistní akustická kytara otevírá další brány do klidu a uvolnění. Ale jen dočasně, katarze a očištění experimentem stylových fúzí a přeskoků od klasiky
přes desítky stylů až po grindovou rubanici. Její náramné pojení s harmonikou je skočné, návykové. Vážení, jsem asi posté z tohoto alba v rauši a řehtám blahem,
odtržen od pokálené reality a šedi všedních dní. Mohl bych chrlit dál a dál šílenou, vysokou kadenci běžnému posluchači nesrozumitelných pojmů a stejně bych
se nedobral konečného popisu. Sbírka písní "Savage Sinusoid" je uzavírána smířlivě, operní divy dostávají nejen v tomto kuse velký prostor. Albu tak dávají dekadentní
rozměr a zlidštění od totálního samplingu a kruté střídačce temp a stylů. Nastává klid a za vějířky může být pronášena nejedna špína a lascivnost. Jsem rád
za to, že podobná vyšinutá hudba vzniká. Potřebuji ji. 11.5.2018 (LedTherion [8/10])
