SHEZOO - Agony Of Doubt (2018)

No jauvajs, zase absolvuji několikaterý poslech alba jako z lidové školy umění. Ne že by se v případě alba „Agony Of Doubt“ mezinárodní kapely SHEZOO, kterou kdysi založilo šest švýcarských žen, jednalo o nějakou naivní dětinskost, či pokusy o muziku s dětskými nemocemi, nebo dokonce trapnost vydávající se za umění. Ba právě naopak, podobná muzika mi naprosto vyhovuje. Jenže si představte žáka, který aby schytal co nejméně výtek za svou produkci, se soustředí na maximální dokonalost a zapomene na vášeň. No a o tu dokonalost se možná až moc snaží právě SHEZOO, až mi to přijde, že pouze přehrávají to, co musí. Asi jen stěží bych začal poslouchat kapely jako Whitesnake, Saxon, Dio, Domain a spoustu dalších, kdyby z jejich alb nesršela nebezpečná energie, z muzikantů nebylo cítit nadšení a zpěváci neměli v hrdle jistou dávku rebelie. A zrovna zpěvačka Natacha má mocný hlas, ale trochu postrádám jakousi vznešenou rockovou dravost. Je mi sice sympatické, že se nežene do nějakých závratných výšek a v těch středních polohách mi vlastně kolikrát spíše připomíná zpěváka než zpěvačku, ale pracovat s dynamikou hlasu a třeba i s jeho přibroušením, by rozhodně u takovýchto písniček nebylo od věci. Ovšem ona celkově ta čistotná produkce alba jako by poněkud schovávala energii písniček někam pod peřinu, aby náhodou nenastydla a to, si myslím, je hodně velká škoda, což dost ovlivňuje moje hospodaření se závěrečnými body. Být to album živočišně vstřícnější, tak bych s těma bodama šel zcela určitě výš. Jinak teda SHEZOO kopírují hard a heavy klasiku osmdesátých let a to nebezpečně věrohodně. Sice jejich písničky nedosahují hitové hymničnosti starých klasik (viz výše a spousta dalších), ale rozhodně nejsou špatný a kapela má pro tento styl skutečný cit. Samozřejmě nemůžete očekávat nějakou novotu, ale chytrá propracovanost umí chytnout. Je potom jedno, jestli posloucháte povolnější záležitosti jako „ToYou“, „Losing Control“ či „The Key“ (výbornej zavírák alba), nebo výbušnější „Living Dead Strangers“ s „His Heart Is Metal“ či dobře šlapavou „Cradle The Dead“. Všechny skladby jsou povedené, teda až na jednu. SHEZOO patrně nemají v žilách tolik citu pro skutečně pomalou písničku, neboť baladická „Mirror“ nedělá zrovna velkou čest nádherným rockovým baladám z osmdesátých let. No a ještě jednu výtku bych měl a tou je pořadí skladeb na albu. Je sice fajn, že album k závěru graduje a stává se zajímavějším, ale kdo se tam z rychloposluchačů, co poslouchají alba pouze do půlky, dostane přes vlažnější úvod. Rychlokonzumentům tedy doporučuji poslech alba od prostředka a potom bude možná i lépe stravitelnější i jeho první polovina. Ne že by úvodní titulní písnička „Agony Of Doubt“ byla špatná, ale nezdá se mi zrovna jako šťastné ji zařadit na začátek, když kapela má v repertoáru i kvalitněji šlapavější nápřahy. Sice tohle hard´n´heavy album není bůhvíco, ale špatné rozhodně není. No a mít ty písničky trochu více dynamitózní dynamiky, tak by můj jukebox pro zahradní slavnosti byl bohatší o další disk. 25.3.2018 (Rock´N´Roll Hell [7/10])