Arjen Lucassen tvoří hudbu neustále a nyní se dostává ke slovu jeho středobod
bytí - Ayreon. „The Source“ je jubilejní desátá kolekce, která nabobtnala na dva disky
a devadesát minut. Povedlo se rozlehlou plochu vyplnit smysluplnou hudbou jedinému hlavnímu
mozku celého projektu? Na předchozích nahrávkách se mohlo zdát, že Arjen tak trochu stagnuje,
byť si drží vysoký standard kvality. Přesto člověk často tonul v myšlenkách, že jeho prog
metalové peřiny potřebují pročistit výplň. Sám autor jako by si toho byl vědom, tak na „The Source“
posouvá svůj výraz od prog metalu do prog rocku, ale svůj rukopis nepopírá, jen jej přenáší
do další etapy. Autorova sólovka z roku 2012 - "Lost in the New Real" mnohé napovídá i možným
zájemcům o toto album. Ano hodně lehkosti, rockového progu a hravosti lidovky je teleportováno
nyní do drážek nových Ayreon.
První dojem z alba nebyl nijak oslnivý, ale další ponory do větší a větší hloubky a nalezení
potřebného klidu na poslech, nakonec přinesly pro mě ovoce. Přeci jen hřmotnějšího metalového
výraziva ubylo, a má roli menšinového buditele, což může být příčinou odmítnutí u některých posluchačů.
Arjen provedl obnovu stylovou, ale přesto zůstal svůj a rozhodně je Ayreon v každém okamžiku stále
rozpoznatelný. Ono vstřebat devadesát minut vcelku těžké, rozmanité hudby a zvláště když Lucassen
s nějakou tou vrstvou nešetří, je docela šichta. Stejné to je jako se začátkem sportování, zpočátku
se Vám zdá kdejaký krpál na infarkt, ale po několika týdnech zvýšeného úsilí Vám už připadá jako
příjemný kopeček na rozjezd. Album je typem nahrávky, která si vás vezme na dlouhý výlet a vyžaduje
po vás dovolenou a zvýšenou koncentraci.
Obrovitý nádherný nástup alba, za který by dal T. Sammet nevím co, aby se zbavil upachtěnosti a své
chtěnosti být bombastický bez zadýchání. Doufám, že si vezme ponaučení z účinkování v tomto veledíle,
jak pro komponování, tak pro vlastní vokální výraz. Lehkost a novota v podání Ayreon by jej mohla povznést.
Kombinuje se zde dřívější kovová podstata, nyní značně zvukově přiostřená, s novými, výhledově používanými
prvky prog rocku. Jednotliví protagonisté a jejich role zde dostávají prostor se vyjádřit a promluvit tak,
jak je budeme slýchávat v následujícím koncepčním putování. Nevím, kolik kusů kytar Arjen v úvodní skladbě
použil, ale byl to asi násobek využitých vokalistů. Grandiózní, barevné a mistrovsky seskládané. Jediná
skladba a nápadů vagóny, a to nás stále čeká probrat celý vlak jednotlivých vlečňáků.
Pompa nemusí být jen radostná, ale umí být i potemnělá, čehož moc umělců v rockových zákoutích nevyužívá.
Zvláště když se umně zkombinuje s lidovými melodiemi smutných houslí, dokáže síla okamžiku vyvolat spoustu
emocí a zvýšenou pozornost posluchačů. Jakmile se do toho nabalí Arjenovy synťákové hry a geniální kombinace
použitých hlasů a přemíra nápadů, netřeba hovořit o grandióznosti výsledku. Zvláštní umocnění poslechu
umožňuje chytrá dramaturgie, kdy se vhodně střídají nálady skladeb i jejich vnitřní dynamika, která často
překvapuje a hraničí s geniálností a maximální kapacitou posluchače vše vstřebat a pamatovat si celé dění.
Mnoho východisek, které nalézá toto album, by jistě pasovalo i do tras, kterými se vydává velký tvůrčí mozek
Devina Townsenda.
Arjen dokazuje, že jeho koketování s britským pompézním prog rockem a pojení s jeho vizí metalu, stále zraje
a nese další a další ovoce. Mnoho vokalistů, jako např. LaBrie, blahodárně pod jeho taktovkou roste a vydává
převážně zajímavé výkony v rejstřících, které zrovna příliš ve svých domovinách nevyužívají. Z mnoha tak jasně
vyzařuje to, co jejich postava v ději představuje a umějí podat sílu myšlenky a naléhavost potřebnou pro daný
zvrat událostí. Když se zapojí folklorní podtext skladby s akustickým doprovodem a taneční skotačivou náladou,
pomyslně vychází blahodárné slunce a umně vykreslí obyčejnou ryzí radost z vlastní nicotnosti a spokojeného
malého života jedince v zapadlém kraji plného osobního štěstí. A do protikladu umí vystavit cválavou, varovnou,
přímočarou palbu, do které ale Arjen nacpe kde co. Vzniklá rozdílnost míchaných stylů namísto protimluvu, ladí
v dokonalé symetrii dle potřeby vyjádření myšlenky.
Rozepisovat se o tomto albu plném nápadů a prog rockové harmonii s prog metalovou by bylo neúnosně zdlouhavé.
Důležité upozornění, které musím vyzvednout - věnujte této tvorbě potřebný čas, neb dostanete takovou porci
hudby, nápadů a pocitů z poslechů, že se vložená investice nebývale zhodnotí a vrátí více, než jste dali.
Arjen Lucassen opět poposunul svůj úděl dále a nový Ayreon je jasný doklad toho, že jako umělec zraje a má stále
co říci, bez potřeby se vracet zpět. Kontinuita pokračuje dále a v případě Ayreon je obdivuhodná i vyrovnanost
a vysoká kvalita všech alb. Opětovně se po poslechu dalších Ayreon cítím povznesen a s radostí se dlouze nechám
unášet dějem tohoto hudebního monolitu i nadále. 17.8.2017 (LedTherion [8/10])
