ABDUCTION - To Further Dreams Of Failure (2017)

Zákeřný chlad špíny dýchá z pětiskladbového kompletu „To Further Dreams of Failure“, coby debutového alba one man anglické kapely ABDUCTION, která se tváří jako architekti kosterních pozůstatků. Jejich destruktivní atmosféra black metalové nicoty se zakládá na tradiční stařičké black thrashové zhýralosti s notně nechutnou příchutí epického hnusu. Sice ty skladby umí rytmicky zešílet jako vyděděná vdova, ale celkový výsledek působí depresivní marnotratností. Hodně té hnusně fajnové atmosféře napomáhá štiplavě špinavý, přesto razantně zvonivý sound. Zvuk kytar jako by byl spíše brutálně zkreslený než přímo zbustrovaný a budí dojem plnění prázdnoty ničím a vším zároveň. ABDUCTION sází na sveřepou jednoduchost projevu, ale o nějaké primitivnosti nemůže být ani nesvatě svatá řeč, neboť ta jednoduchost jako by byla do detailu propracovaná a ABDUCTION dávají relativně obyčejným momentům mrtvého času zvláštní druh nevšední rozmáchlosti. Možná určitě to bude zavádějící přirovnání, ale skladatelský přístup ABDUCTION ve mně vyvolává vzpomínku na prvotní Stromboli. Takové to hraní si s tóny a motivy pro vytvoření potřebné atmosféry. U black metalu teda já tu atmosféru preferuji nadevše a ABDUCTED jí vládnou jako kalichem hořkosti vrchovatým. Ano, oni jako by svým black metalem nechtěli ničit a vyvražďovat. Oni jako by již přišli na zpustošenou zem a plnili bídu hrobů zmrzačeným pozitivizmem, hledíc vstříc nešťastné budoucnosti. Odpornosti se ABDUCTION rozhodně neštítí a působí jako černobílý vizionáři s bílou hůlkou na černém asfaltu. Každá z pěti skladeb si mele tu svou temnotu po svým a i když se to nezainteresovaným bude zdát jako hovadina, tak rozdíly mezi jednotlivými částmi alba jsou patrné, i když je silně svazuje režná nit zatuchlosti. Osobně naprosto zbožňuju závěrečnou „Catabomb Chant“, kde jakýsi hysterický výraz podlosti umocňují lehce ambientní klávesy a všelijaké upozaděné výkřiky děsu a bolesti. Tohle je opravdu skutečná epická báseň zmaru. Tím samozřejmě nemíním shazovat zbylé skladby, neboť v každé z nich je, i přes jejich neskutečné délky, kus hnusné krásy a je zajímavé, že i když některé motivy vyčnívají nad ostatními, tak ve své odporné symbióze tvoří naprosto skvělé celky. Je to jako když procházíte branou neskutečné nudy, za kterou vás čeká překvapení, které nečekáte, nebo o něj nestojíte. Hodně se mi taky zamlouvá pomalý začátek úvodní „Self Burial Ceremony“ s využitím pozounu, jehož produkce zní něco jako, co jsem slyšel z jednoho zombie filmu. Pokud byste chtěli nějaká ta přirovnání, tak kapela sama se řadí k boku německých Nocturnal a britských Scythian, které považuje za legendy. Jak vidno, tak ABDUCTION budou především nesmrdět undergroundovým maniakům. A pro totální undergroundové maniaky, kteří nehodlají pohřbít audio kazety, litevská vydavatelská firma připravila i tento druh nosiče. Kurva, bodnul by i vinyl. 17.7.2017 (Rock´N´Roll Hell [9/10])