Americké duo Arduini/Balich není duem, jak by mohl předznamenávat název, ale triem.
Veterány americké kovové scény doplňuje bicmen Chris Judge, jehož předchozí působiště
netřeba zmiňovat, neb stejně nikomu nic nenapoví. Ale příjmení Arduini už by mohl někdo
znát. Je to zakládající kytarista Fates Warning. Vokalista Balich aktuálně delší dobu
působí v amerických Argus, což mnoho nenapoví, neb u nás většina zná toto jméno ve spojení
se zlatavým nápojem z nejmenovaného řetězce. Sestava tedy až na Arduiniho vcelku záhadná
a nenapovídající hudební dění na debutovém albu. Pro přiblížení souboru je tedy potřeba
další nápověda a tou by mohl být pradávný americký soubor Trouble a jeho raná tvorba.
Ale nahrávka pánů kolem Arduiniho nabízí více než jen ubohý revival.
Album "Dawn of Ages" je dostatečně specifické, na nic si nehraje a pánové hrají vyloženě
pro vlastní potěchu. Rozvláčný úvod zde není pro hitové ambice, ale pro stanovení husté
atmosféry a vtažení do hry plné temných stínů a specificky zatížených pochmurných nálad.
První, co mi vyplulo na mysl, byl zřejmý úchop odkazu raných Trouble, kteří spolu definovali
stylové zákoutí zvané doom. Ale je potřeba odečíst psychedelický závoj, kterým Arudini a spol.
disponují jen ve stopovém množství. Nahrávka zní archaicky, co se týče hudební složky, zvuková
je současná a má patřičný říz. Přestože se povětšinou jedná o rozvláčný heavy doom metal,
dřímot nehrozí, neb je zde ukryto mnoho pokladů a hudebních zákusků, které staví posluchače
do role chtivých strávníků.
Příznivci Count Raven, St. Vitus a Trouble a možná i raných Candlemass by si měli tuto nahrávku
zkusit a možná si rozšíří posluchačské portfolio o další nahrávku. Navíc se nejedná o křečovité
držení se doom mantinelů, ale o progresivní tvorbu. Už chápu, proč Arduini nekráčel dále spolu s
Fates Warning, neb ti směřovali naprosto jinam. Pečlivé našlapování a rozvíjení nálad, stupňování
tlaku, využití specifického ladění kytary a padesát odstínů plačtivosti a smutku se daří ukovat
pánům bez obtíží. Hrnou svoji tvorbu, jakoby tu byli již 35 let a nešlo o jejich první pokus, který
se klaní samotným Black Sabbath. Komu taky jinému v tomto směru doom metalu. Balich je navíc kvalitní
vokalista, jehož barva a charisma dělají z tvorby uskupení Arduini/Balich nadstandartní záležitost.
Navíc, když už se občas podaří rozbřesknout vzletnější hybnější momenty, dostavuje se na doom metal
nepatřičně slunečných klenutých motivů, které jinak marně vyhlížíte a přitom k doomu patří. Všeobecně
pojení doomu na další styly se zde povedlo velmi nadstandardně a velmi si rozmanitosti cením.
Hodinové album je rozčleněno do šestice skladeb, z nichž poslední instrumentální trojminutová dává
na srozuměnou, že se zde notuje v rozlehlých plochách. Kupodivu se nenudím, neb pánové jsou chytráci
a umějí neustále nějak pracovat s dynamikou a v rozvoji motivů tak, aby posluchače uhranuli a nedovolili
mu jakékoliv jiné myšlenky. Každopádně, pokud Vás nebavilo album „The Distortion Field“ od Trouble už
bez vokalisty Wagnera, zde dostanete to, co já jsem očekával od mistrů. Troufají si dokonce na čtvrthodinovou
skladbu, kde mají čas rozvinout své progresivní choutky a zde už nelze hovořit o doom metalu. Tady se
pánové obnažují a ukazují, že nechtějí být snadno zaškatulkovatelní. Najdete zde střípky power metalu,
melancholie, vzletné melodiky čerpající z AOR rocku, klenutých vokálů a rozmanité tíživé nálady,
jaké může metal jen nabídnout. Cítím ten jemný vál, který si mě podmaňuje a vtiskává se do mě zcela
bezbolestně. Náramná valcířina nejen pro heavy doomaře. Místy mám dojem, že nacházejí samotný grál líbivosti
a hitovosti bez nějakého závanu negativna. 19.6.2017 (LedTherion [7/10])
