AKROMA - Apocalypse (Requiem) (2017)

Album „Apocalypse (Requiem)“ francouzkých black metalových symfoniků AKROMA patří mezi ty, které dáte na první dobrou a vcelku s nadšením dáte i další a další poslech. Samozřejmě tohle není pro satanáše uctívající ryzí underground pekelných zmetků, neb je to plné vášnivosti kultivovaných aranží. Ano, AKROMA využívá možností košatosti symfonických alotrií, ale nespadá do kategorie kapel, které zakoply o bludný kořen pompéznosti, ze kterého tulák nenajde cestu ven a kolikrát vlastně ani dovnitř. AKROMA vydatně využívá symfonických prvků, bez toho, aby nezapomněli na jakousi práchnivou písničkovost a zároveň zůstali pekelně ostří. I když i ta ostrost může být pro mnohé black metalisty dvojsečnou zbraní. Jejich black metal se spíše zakládá na heavy metalovém riffování s poddajnými melodiemi, s podáním bouřlivé thrash metalové razance. Jo, kolikrát mi symfonické spolky připadají jako vědecké týmy zabývající se zkoumáním DNA pohádkových bytostí. Ale AKROMA řádně šťourá zuhelnatělým klackem do bahna bizarností. Sice se nesnaží tvářit jako schvácená herka o soudným dnu a zbytečné splašenosti se AKROMA vyhýbají, ale atmosféra alba jako by spíše evokovala vnitřní apokalypsu. Tu, co se odehrává v nás a ne kolem nás, i když vzájemné depresivní ovlivňování mikrokosmu a makrokosmu se nevylučuje. Kytarové souboje se symfonickými fúzemi jako by prozrazovaly, že nemíříme do pekla, ale že my sami jsme peklo samo a rozum se mění v myšlenkovou hysterii. Tomuto zdání hodně napomáhá i vokál, který je na black metal lehce atypický a zasahuje do hysterické uječenosti, která nemusí být zrovna všem lidem dobré vůle po chuti, ale z mého pohledu svůdně maluje apokalyptické výjevy vševidoucích šílenců. Tomu ječáku sekunduje dramatický growl, kolikrát na hraně funerálního rouhání, ale dekadenci romantické bezradnosti korunuje ženský operní vokál. Kapele AKROMA se podařilo výborně skloubit košatost symfoniky s vražedným metalem a famózní dramatickou atmosférou. To nebývá zrovna častým jevem. Většinou někdo dává něčeho více než ostatního a kolikrát na jednu ze tří ingrediencí poněkud zapomenou a většinou je to atmosferická složka. Jak jsem předeslal v úvodu, tak francouzská AKROMA stvořila album, které dáte hned na první dobrou a s nadšením budete dávat opravdu další poslechy. Přesto i takto povedených alb není zrovna málo a trochu zajímavé překvapivosti by možná nezaškodilo. Přesto dvě skladby přeci jenom z celého alba vyčnívají. „Sanctus“ je nebezpečně dráždivá a dramaticky gradující. Svým způsobem se jedná o nejmelodičtější a zároveň o nejtvrdší skladbu alba. Prostě nádhernej skvost symfonické zčernalosti. Ovšem mou hymnou je závěrečná „In Paradisum“ snad i lehce koketující s avantgardou, která v závěru jde až za hranice black metalové hysterické romantiky. 12.6.2017 (Rock´N´Roll Hell [8/10])