Po sedmi letech se v tichosti z hibernace probral výborný norský prog metalový soubor
Madder Mortem. Už jsem je v mých myšlenkách pochovával, ale zničehonic bez mediálního
balastu byla venku novinka "Red in Tooth and Claw". A jsem rád, protože zaprášená
studiovka "Eight Ways" byla ve své době výtečným albem a soubor mohl usilovat o mnohé.
Jenže došlo na období ticha, možná se svého směřování lekli. V mezičase se sestava rozrostla
o druhého kytaristu Richarda Wikstranda (ex. Chrome Division), čímž se sound oproti poslední
studiovce výrazně zahustil, což je i není na škodu. Z hudby se totiž vytratil jasný kontrast
mezi tiššími polohami a těmi energickými, což byla dříve výrazná zbraň těchto Norů. Dále ubylo
vlivů mimo kovových žánrů, které dokázali dříve podstatně lépe a více zabudovávat do svých
kompozic.
Na druhou stranu jsem rád, že jsou zpět a jejich odhodlání a útočnost jsou nakažlivé. Zvukové
odlišnosti tu jsou, ale kompozičně jako by nikdy kapela nepauzírovala, hlad po hudbě, originalita
a jedinečnost souboru zůstaly bez okousání zubem času. Výraz se díky druhé kytaře zhutnil a není
tak vzdušný jako dříve. Agnetin hlas se téměř nezměnil, umí být jemná, drsná, hladit, ale i škrábat
a rdousit. Navíc má stále jistotu ve všech polohách a její barva je jedinečná. I v moři kvalitních
zpěvaček ji bez problémů poznáte a ani o lehkou identifikaci Madder Mortem není třeba mít starosti.
Stále výtečně dokáží navodit stavy naléhavosti a nebojí se umírnit do klidnějších odstínů.
Nejvíce mám rád u Madder Mortem, když se rozvášní a do skladby nacpou vše. Což nacházím ve svém vrcholu
alba "Fallow Season". Silné melodie, tah na cíl, nespoutaný spodní proud, který strhává vše s sebou.
Tvrdá jako kov, hladivá jako satén, kousavá jako vydrážděný dobrman, žena utržená z řetězu v černorudé
krajce, tak si představuji možné východiska v metalové hudbě. Osobitost a nápaditost v jasně identifikovatelném
výrazu. Gejzír kreativity a radosti z hudebního bytí. Barva kytar je stále stejná a jedinečná. Zařvat
k útoku neznamená, že se kóta vezme bezhlavě přímočaře útokem. Madder Mortem totiž mnohokráte dokáží mást
tělem a když už si myslíte, že je máte uchopené, vysmeknou se Vám z plánovaných hudebních schémat a kráčejí
do těžko uchopitelné, závažné skladby, která může mít až protivné harmonie. Někdy se mi totiž stává, že
skladba do hlavy neleze. Nevím, jestli to je záměr, pokud ano, jsou to pro mě těžko stravitelné chvíle.
Madder Mortem i na své aktuální tvorbě umějí zajít do mnoha výrazů, které je nominují do množiny progresivních
souborů, ale bez pachuti intelektuální nadřazenosti. Mají cit, když chtějí vyjádřit monumentálnost, smutek,
depresi nebo rozčarování, ústící v rozčílení, vždy vědí, jak to uchopit a výsledné ztvárnění způsobuje
závislost posluchačských receptorů na opakovaném přísunu jejich tvorby. Častokráte sklouzávají i do post
rockově metalických vod, což jen kvituji. Stejně tak to, že nectí základní struktury písní, a skládají si
je podle vlastního uvážení a potřeb pro chtěné vyjadřované pocity. Krásná nahrávka, kterou tvůrci napěchovali
nápady měrou vrchovatou a jediné, čeho se bojím, je to, aby pauza do dalšího alba nebyla ještě delší,
nedej hudební anděli věčná. "Red in Tooth and Claw" cítím jako krok zpět od vytyčené cesty na "Eight Ways",
ale to byla asi konečná meta, za kterou už se pod stejnou hlavičkou vydat nemohli a umělecky asi ani nechtěli
a tak dlouho mlčeli a hledali východiska. 6.4.2017 (LedTherion [8/10])
