HammerFall přežívají. Jinak nemohu jejich poslední dekádu ani nazvat. Čekají na zázrak,
ale ten bez jejich přičinění nepřijde jen tak sám od sebe. Spasilo je "Built to Last"?
Pánové se snaží prokopat zpět do první ligy, co jim síly stačí a používají finty z vlastní
podstaty. Z toho vyplývá, že se pokoušejí dostat z mrtvého bodu na stoupající křivku za
pomoci vlastních, dávných, zaprášených nástrojů. To by zase tolik nevadilo, hlavním problémem
je to, že se nechtějí ušpinit od řemesla a jdou na to v rukavičkách a v laboratorně vycizelované
dílně.
Pochopil bych, že nás chtějí uchvátit a album nadopují jak zvukově tak hrdinským, epickým, silovým
metalem s vítěznými chorály. Ale dostat se z bažiny nebude pro HammerFall nijak jednoduché. Začínají
zcela klasicky za pomoci vlastních ošlehaných klišé. Razance rytmiky je dobře míněná, ale nevyznívá
nijakým zásadním způsobem, který by ten koráb poponesl a popozvednul k lepšímu dojmu než mi vychází.
Album by mohlo bořit, ale je takové umírněné, až přátelské a nemáte dojem, že by chtěli dobýt vyšší
kvalitativní normy. Když už se pustí do hrdinského eposu, je jasné, že vše tady už bylo v podání
HammerFall dávno. Hlavní melodické linky, chorály i frázování Joacima je identické jako v desítkách jejich
skladeb. HammerFall se recyklují do molekuly bez jakéhokoliv náznaku inovace. Hudba se táhne zcela
neochotně a postrádá jakostnější dravost. Urputně stojí vzadu za slušně se snažícím Cansem. Působí to jako
zápas, v němž se hráč s pukem rozhlíží po adresátu přihrávky, ale spoluhráči klopí zrak v naději hlavně
nedostat puk na čepel a muset něco předvést. Album má výrazný alibistický nádech.
Kov a hrdinství létají ledabyle vzduchem, nikoliv v hudbě, byť to byla touha tvůrců. Většina velkých refrénů
je mdlé fazóny, jako by je pěla sice vítězná, ale demotivovaná armáda nějakého despoty, který vojsku přehnul
partnerky, zatímco za něj pokládalo životy. Rytmika a drajv skladeb evokují mírné, dětské prskavky, které se
chovají dle regulí evropského parlamentu. Hlavně nezpůsobit nějaký ten výraznější prsk. Většina skladeb
prošustí a nic. Diskrétní kytarová práce zcela zapadá do reliéfu terénu a jediný maják jest vokál, který
obstojí i pod přísnějším stupněm dozoru. Dokreslením tohoto tvrzení jest balada "Twilight Princess", kde Joacim,
obnažen až na kost, bojuje se záchranou skladby za pomoci bohapustě marného hudebního až zábavového doprovodu.
HammerFall nahráli průměrné album, které je plné zbytečného chození kolem tyglíku roztaveného kovu,
připraveného k odlévání monumentů. Hlavně se nespálit a raději o něm jen tak vyhýbavě mluvit, aby nás jiskry,
odskakující při práci, nepopálily. Krom vokálu pána Canse se nepovedlo téměř nic, než jen ukovat své každodenní
dílo nutné k obživě, přitom si můžete za rohem koupit mnohem levněji a bez nutnosti čekat. Převažuje klasické,
strnulé přešlapování v očekávání zázraku a vyléčení kompoziční impotence. Tady se hraje podle dané osnovy a
jakékoliv manévry a snahy nejsou přípustné. Refrény fungují, ale jsou tak klasické, jak jen může být normalizovaný
díl, který umí vyrobit leckdo. Byť jsem v recenzi dominantně negativní, album je poslouchatelné. U HammerFall
bylo i hůře. 31.3.2017 (LedTherion [5/10])
