TRAUMER - Avalon (2016)

Když jsem slyšel naposledy debutové album „The Great Metal Storm“, brazilské power metalové kapely TRAUMER někdy v roce 2014, tak jsem konstatoval, že pár solidních nápadů by se našlo, ovšem je to strašně málo na to, aby to utáhlo padesát minut hracího času. Prostě slaboučkej, neurážející nadprůměr, u jehož poslechu si člověk řekne, proč pít slabý kafe, když si můžu dát silnej čaj. Ale rok se s rokem sešel, tedy uběhly dvě léta a TRAUMER přichází s druhým albem „Avalon“, který je už přeci jenom někde jinde. Ne že by se z TRAUMER stala naprosto jiná kapela, ono vlastně zůstalo skoro všechno při starém, jenom se tohle album na rozdíl od debutu naprosto jinak poslouchá. Je to na poslech mnohem příjemnější a naprosto se vytratila taková ta nucená strojenost za každou cenu. A za jakou to vlastně cenu? Brazilci TRAUMER si prostě hrají na Finsko. Ani ne tak na Finsko, jako především na Stratovarius. Ano, dá se na plnou hubu říci, že TRAUMER jsou kopírkou Stratovarius, ale nějakým zázrakem mi přijde, že album „Avalon“ se mi zamlouvá víc než poslední dvě alba Stratovarius dohromady. A ještě jednu věc má TRAUMER společného se Stratovarius a je to zároveň jediná vada na albu „Avalon“, kterou jsem schopen vytknout hodně nahlas. Tou společnou vadou je zpěv v těch nejvyšších polohách, které vyzařují do očí bijící nejistotu. Proč to za každou cenu tahat až někam nad strop? Ale jinak proti tomuhle albu nic nemám. Opravdu příjemná melodika si to čaruje na celé ploše hracího času a smělá rytmika to žene někam ke speed metalu. Ovšem je třeba upozornit milovníky power metalu, kteří to mají rádi ostřejší než ostré, že celá produkce alba má uhlazeně rockový výraz, takže mluvit o „Avalon“ jako o metalovém albu je opravdu odvážné. V tomto ohledu se od debutového alba taky nic nezměnilo. Jenomže album se tím pádem dostává do zasněně romantického rozměru, s čímž koresponduje i povedený booklet a mně to vcelku ani moc nevadí. Vadilo mi to u debutového alba, kde tu mnohem menší nápaditost mohli okořenit ostřejším zvukem, aby to mělo alespoň nějaký koule, ovšem na albu „Avalon“ to prostě sedí a opravdu romantické duše si luxusně užijí nenásilných melodií a to nejen v pěkné baladické „Changes“, která se možná tváří jako kýč na umění, ale rozhodně nemůže urazit. Ovšem jsou tady i dvě skladby, které stojí jako oponenti téměř pohádkovému vyznění alba. Už hodně velkým zpestřením u skladby „Let You Go“ je jako by etno úvod, který z kláves zní jako Panova flétna, ze které se vyklubou kytarové orgie, vyostřené na hranu thrash metalu s melodickými pikantnostmi a můžu říci, že tahle skladba spolu se závěrečnou „Our Spirit Never Dies“, která je na tom nemlich stejně ostře, jsou mými nejoblíbenějšími. Ovšem zatracovat proto zbytek alba rozhodně nemíním. To spíše naopak. Pokud tedy nepatříte mezi ty, jenž opěvují značku jenom proto, že ta značka byla kdysi zárukou zavedené kvality, tak zkuste TRAUMER. TRAUMER není zavedená značka a neschovává se za štempl mega vydavatelství, ale své určité kvality bezesporu má. Možná bych třeba do budoucna uvítal více zpestřujících etno prvků, aby tato kapela nezněla až tak evropsky. 20.1.2017 (Rock´N´Roll Hell [7/10])