SAGITTARI - VooDoo (2016)

Jo SAGITTARI, ty znám. Jenomže pouze podle názvu. Jejich existenci jsem sice zaregistroval, ale k jejich hudbě jsem se dostal až teprve nyní. Muziky je prostě spousta a když není někdo vyhraněný jako Víťa Jakoubek a v rozpolcenosti doktora Jekylla a pana Hyda se pohybuje od podbízivého pop rocku po nepodbízivé nechutnosti extrémů, tak to fakt člověk nemůže slyšet všechno. Takže se můžu věnovat aktuálnímu albu jako panic nepolíbený a nemusím řešit jakýkoliv vývoj, který bude patrně řešen u spousty jiných periodik. A musím říci, že deflorace mých ušních boltců albem „WooDoo“ blanenských SAGITTARI proběhla až překvapivě bezbolestně a přesně takhle nějak si představuji, že má znít současná porce dravého metalu melodického. Již v úvodní titulní skladbě „WooDoo“, která volně navazuje na orchestrálně lazené intro „Ressurectionem“, proudí zkažená krev klasického heavy metalu na hranici thrash metalu a nechutně se zařezává do hlavy, aby vpustila do šedé kůry mozkové jed plasticky znějících kláves. Žádné zbytečné velikáštví. Otřes z tvrdého úderu zmírňuje melodický vokál spíše ve vyšších polohách. Ne že by se na albu nenacházely místy rozmáchlejší plochy, jako třeba v hodně povedené „Kanibalové“, ale pořád to má hodně daleko k romantice, a cukrová vata spíše požírá svého strávníka, než aby byla lahodnou pochutinou. A tady vidím velmi silnou stránku SAGITTARI. Jsou sympaticky melodičtí, ale ve své podbízivosti stále drží velmi ostrý nůž na hrdlech požíračů prostoduché hitovosti a jen tak nepustí do svého středu nezvratný osud sezónní plytkosti. Sice se ve skladbě „Tvář pod hladinou“ nachází refrén pro stadiónové hrdelní blouznění, ale ten stojí proti ostrým kytarám ve slokách a elektronicky znějícím samplům v mezihrách. SAGITTARI nejsou nijak ojedinělí, či originální, přesto svou tvorbou bourají relativní zkostnatělost zaběhnutých možností a o chůzi po luxusně vydlážděné cestě desetiletími se tak s určitostí mluvit nedá. SAGITTARI prostě nejsou prodejnou kapelou a jednou nohou jako by šli ve šlépějích jistot, aby druhou nohou odkopávali kameny, povalující se podél cest. Pod některým z kamenů může být neobjevený hudební poklad, který by potenciál kapely vystřelil mezi hvězdnou elitu moderně znějícího melodického metalu. SAGITTARI ten poklad zatím nenalezli, ale z pod kamenů svědomitě sbírají indicie k jeho nalezení, čímž by se mohla kapela katapultovat mezi elitu zajímavých kapel a album „WooDoo“, které já cejchuji nejen jako zajímavé, ale především jako hodně dobré, by si mohlo najít hodně přívrženců. Přesto nějaké výtky bych měl. Ne že by zvuk alba byl špatný, ale při zvýšení jeho dynamičnosti by možná o něco více vynikla spontánnost, se kterou se SAGITTARI presentují. Potom mi trochu nesedla závěrečná, spíše orchestrální, záležitost „Čarokrásná“, která mi po té dravosti předchozích skladeb poněkud sládne. Oproti tomu vidím největší hit alba ve speed metalové napěchovanosti „Viking“, ve které vás strhující sborové refrény donutí se k nim přidat. Suma sumárum kdo ještě, stejně jako já, neměl s kapelou SAGITTARI tu čest, tak by to měl napravit, jinak mu vyhoří barák. 27.6.2016 (Rock´N´Roll Hell [7/10])