ANGELSEED - Crimson Dyed Abyss (2015)

No to je škandál škandální. Normálně už jsem hned při prvním poslechu první skladby „Bloodfield“ z alba „Crimson Dyed Abyss“ chorvatské kapely ANGELSEED nabýval dojmu, že nějaká totálně neznámá kapela totálně převálcovala všechny ty nabubřelé hvězdy a samozvané hvězdičky symfonického metalu, tlačené gigantickými labely, které vynaložily nemálo peněz za doplňky stravy, aby se jejich produkty staly alespoň trochu výživnými a ty přímo nestravitelné dostaly velká písmena v reklamách, aby jejich nepoživatelnost prodal alespoň podfuk. Ano, skladba „Bloodfield“ je fakt totální prda a obsahuje naprosto vše, co od tohoto žánru očekávám. Nikterak košatě rozevlátou, přesto velmi účinnou symfonickou složku, která soupeří o přízeň se složkou metalovou a přitom jdou obě ruku v ruce svou melodičností vstříc posluchačově přízni. No a zpěvy, to je vyloženě luxus. Na celém albu, jakož i v této skladbě, dominuje zpěvačka Ivana Anić, které by i při její líbeznosti slušel v ruce bič, ale písničku samotnou otevírá zpěv black metalový. No a potom ty nádherné hromadné zpěvy. Nechci říkat přímo sborové, protože sbory pracují jako celek, ale tady zpívá povícero lidiček najednou, ale tak trochu jinak. Ta úvodní věcička je prostě bomba a je škoda přeškoda, že ANGELSEED neudrželi tak vysoko nastavenou laťku i nadále. Je jasné, že kapela nechce hrát podle jedné šablony, protože i když by ta šablona byla geniální, tak by mohla postupem času začít nudit. Postupně však ANGELSEED jako by ztráceli jiskru rovnováhy a za občasného power metalovému zabouření sklouzávali k v současné době tak oblíbenému i zprofanovanému gothic metalu, opláštěného symfonikou. Kapela jako by přibrzdila svůj rozlet z první skladby o jistotu žánrového klišé. Cože, já jsem použil slovo klišé? No, už to tak vypadá, jenže to neznamená, že by další skladby ztrácely na zajímavosti. Kapela dál čaruje s instrumentální melodikou i kouzelnými pěveckými strukturami. Zvláště je v tomto ohledu nádherná „Man With Black Roses“, s podmanivým melodickým klouzáním Ivany v kombinaci s tvrdým mužským sborovým zpěvem na pomezí válečného hulákání. A Ivana se nedrží jedné polohy, ale dokáže se do toho zázračně opřít tak, aby Fénix vstal z popela ještě rychleji než obvykle, nad nímž ještě před chvílí lkala. A ani ty melodie samotné nejsou trapně slepé a najdou si to správné podvědomí, kde můžou vytvářet atmosférickou mozaiku. Tady se dá poukázat na teatrálně vystavěnou skladbu „Soulcollector“, kde ten sborový refrén vyvstalý ze svíjení jednotlivých hlasů ve slokách doslova zabíjí. Tohle je záviděníhodný song, v němž je vidět, že nápaditost žánru není zdaleka vyčerpána, jak by se mohlo zdát z nemastných neslaných počinů velehvězd. A nemusí to fungovat na bázi, že když namaluješ draka, který vypadá neduživě, tak kolem něj namaluj motýly a do ruky mu dej cukrovou vatu. Protože jestli jsem si stěžoval, že po úvodní žhavé „Bloodfield“ kapela tak trochu podepisuje kolektivní smlouvu o nevyčnívání z davu, tak je tady přeci jenom ještě další tvrdší oříšek pro opravdové metalisty v podobě „Schizohead“ a to se ta dravost ze začátku tvářila vcelku nenápadně. Pokud si však někdo myslí, že bych nejraději poslouchal jenom ty tvrdší a rychlejší songy, tak upozorním ještě na skvostnou smuteční mši za padlého anděla „Fallen Angel“. Pokud jsem z počátku nabyl dojmu, že neznámá kapela ze zapadákova totálně převálcovala všechny ty nabubřelé hvězdy a samozvané hvězdičky symfonického metalu, tak sice ne totálně, ale rozhodně převálcovala a všechny ty kapely, které na svých fanoušcích rejžují těžké peníze, se dívají nějakým sedlákům z Chorvatska na záda. Američtí Sliptric Records si zasluhují mou úctu, za vydání dalšího úctyhodného debutového alba, i když přímo pro kapelu ANGELSEED je to zářez druhý, neboť o rok dříve vydali třískladbové EP „Angelseed“, jehož skladby jsou součástí aktuálního alba. 18.5.2016 (Rock´N´Roll Hell [8/10])